ECLI:CZ:US:2001:1.US.343.01
sp. zn. I. ÚS 343/01
Usnesení
I. ÚS 343/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené JUDr. J. Ž., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 31 Co 280/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2001, doručené Ústavnímu soudu 4. 6. 2001 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 31 Co 280/2000, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 11 C 38/99. Tímto rozsudkem rozhodl Okresní soud Praha-východ tak, že zamítl návrh stěžovatelky - žalobkyně v daném právním sporu, aby žalovaná M. M. byla uznána povinnou zaplatit jí částku 54 180 Kč s 19% úrokem z prodlení, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by mezi stěžovatelkou a žalovanou došlo k půjčce této finanční částky.
Proti uvedenému rozsudku podala zástupkyně stěžovatelky JUDr. M. F., jako tzv. obecná zmocněnkyně, v zákonné lhůtě blanketní odvolání s tím, že jeho odůvodnění předloží soudu v co nejkratší době. Odvolání posléze odůvodnila a doplnila sama stěžovatelka. Krajský soud v Praze však usnesením, napadeným ústavní stížností, odvolání obecné zmocněnkyně i stěžovatelky odmítl. V odůvodnění soud uvedl, že stěžovatelka udělila dne 22. 3. 1999 plnou moc JUDr. M. F. jako tzv. obecné zmocněnkyni v předmětném soudním sporu před Obvodním soudem pro Prahu 1. V dané věci byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ doručen této obecné zmocněnkyni stěžovatelky dne 24. 7. 2000, lhůta k podání odvolání tedy běžela od 25. 7. 2000 do 8. 8. 2000. Obecná zmocněnkyně sice odvolání podala včas dne 7. 8. 2000 do podatelny Okresního soudu Praha-východ, avšak k tomuto úkonu již nebyla stěžovatelkou zmocněna, neboť jak k dotazu odvolacího soudu stěžovatelka sdělila podáním ze dne 15. 1. 2001, JUDr. M. F. ji zastupovala pouze v řízení před soudem I. stupně. Soud proto toto odvolání odmítl podle ust. §218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odvolání samotné stěžovatelky ze dne 14. 9. 2000 pak odvolací soud naopak posoudil jako sice podané oprávněným subjektem, avšak podané opožděně. Z jeho obsahu totiž podle názoru soudu jednoznačně vyplývalo, že stěžovatelka jej podala svým vlastním jménem a nikoliv jako doplnění blanketního odvolání, podaného zmiňovanou obecnou zmocněnkyní stěžovatelky. V tomto případě tak soud odvolání stěžovatelky odmítl podle ust. §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti především namítla, že podle jejího názoru z výše uvedeného omezení plné moci nemůže vyplývat omezení zástupce, na základě kterého by nemohl podat odvolání do rozsudku soudu I. stupně, neboť odvolací řízení je zahájeno dnem, kdy odvolání je doručeno příslušnému soudu. Podle stěžovatelky bylo v daném případě odvolání podáno jak včas, tak oprávněnou osobou a jako takové mělo být projednáno, neboť nebyly dány zákonné důvody k jeho odmítnutí.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje v daném případě proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 11 C 38/99. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bod 17. citovaného zákona potom stanoví, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Podle ust. §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001, bylo dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto. Z uvedeného vyplývá, že posledním procesním prostředkem, zákonem poskytnutým stěžovatelce k ochraně jejího práva, bylo ve zkoumaném případě dovolání. Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud v ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému usnesení není dovolání přípustné ve smyslu ust. §238 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nebylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (stěžovatelka však napadala usnesení odvolacího soudu) ve věcech upravených zákonem o rodině, což zjevně nedopadá na daný případ. Pouze pro úplnost lze doplnit, že v řízení podle platného a účinného občanského soudního řádu lze pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, napadnout tzv. žalobou pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř), kterou je v takovém případě nutno rovněž považovat za poslední procesní prostředek, zákonem poskytnutý k ochraně práva stěžovatele. V uvedeném postupu se odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i zásada minimalizace zásahu Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, neboť nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu