ECLI:CZ:US:2001:1.US.343.97
sp. zn. I. ÚS 343/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 14 Co 694/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 1994, sp. zn. 34 C 172/92, ve věci žalobce A., proti žalovanému (stěžovateli) rozhodl, že (I.) stěžovatel je povinen vyklidit dům postavený na parcele č. 5272 na V. ulici č. 154 a parcelu č. 5273, vše v k.ú. Ž., zapsané na LV č. 239 u Katastrálního úřadu B.-m. (dále jen "předmětné nemovitosti"); (II.) zamítl protinávrh stěžovatele, aby byl žalobce zavázán odstranit z předmětného domu kotel ústředního topení a (III.) zamítl protinávrh stěžovatele na určení, že kupní smlouva ze dne 7. 11. 1991 uzavřená mezi ním (prodavatelem) a žalobcem (kupitelem) ohledně předmětných nemovitostí je neplatná.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Brně změnil tak, že správné označení čísla předmětného domu je 2785 a že vzájemná žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, se zamítá. Jinak krajský soud (ve výrocích o věcech samých) rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil.
V odůvodnění rozsudku krajský soud především uvedl, že nalézací soud provedl dostatečná skutková zjištění a na jejich základě věc správně posoudil také z právního hlediska. Předmětná kupní smlouva prý byla uzavřena platně, neboť obligatorní náležitostí byla rovněž dohoda o ceně předmětu koupě a prodeje. Dohoda o ceně znamená dohodu o určení výše ceny nebo způsobu jejího stanovení tak, aby mezi smluvními stranami bylo jasné, jaký ekvivalent hodnoty převáděných nemovitostí se prodávajícímu dostane. V daném případě bylo údajně nepochybné, že smluvní strany v době uzavření kupní smlouvy souhlasily s tím, že částka 1.200.000 Kč představuje částku 75.000 DM, čehož důkazem bylo i převzetí části ceny 55.000 DM stěžovatelem dne 4. 12. 1991 proti kvitanci znějící na 900.000 Kčs. Kursy devizového trhu prý sice mohly být pro smluvní strany vodítkem, nicméně "podstatné je to, že na měnovém vztahu mezi tehdy platnou československou korunou a německou markou se pro účely daného právního jednání účastníci shodli". Krajský soud proto odmítl názor stěžovatele, že předmětná kupní smlouva představuje absolutně neplatný právní úkon, a to pro nedostatek vážnosti vůle obou smluvních stran. Žádná jiná kupní smlouva týkající se převodu předmětných nemovitostí, "uzavřená ústní formou a představující skutečnou dohodu účastníků", totiž nebyla prokázána.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem krajský soud porušil jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že dále porušil čl. 1 Ústavy ČR. Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel především v tom, že - stejně jako prvý soud - bagatelizoval základní princip občanskoprávního vztahu, kterým je princip ekvivalence a který spadá do dispoziční sféry smluvních stran. Předmětná písemná kupní smlouva totiž byla sjednána údajně pouze "naoko", nezachycovala jejich skutečnou vůli a byla proto podle ustanovení §37 občanského zákoníku neplatná. Podstatnou náležitostí kupní smlouvy totiž je sjednaná kupní cena, která musí být určitá, a protože tato cena byla dohodnuta v německých markách (75.000 DM), není prý možno tvrdit, že jejím ekvivalentem je částka 1.200.000 Kčs. Proto stěžovatel tvrdí, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů "ryze účelově", když nerespektovaly stěžovatelem předložené důkazy, a dopustily se tím protiústavního zásahu do základních práv stěžovatele, spočívajícího v porušení principu zákazu libovůle.
Stěžovatel dále Ústavnímu soudu sdělil, že proti napadenému rozsudku krajského soudu podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatel podal dne 18. 8. 1997 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které opřel o zákonný důvod podle ustanovení §241 odst. 2 (poznámka: správně dle odst. 3) písm. b), c) a d) o.s.ř. v tehdy platném znění (č.l. 87). Jak však Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 6. 1998, č.j. 34 C 172/92-97, zastavil dovolací řízení, jelikož stěžovatel ani přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek. Toto usnesení potvrdil rozsudkem ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 12 Co 326/98, i Krajský soud v Brně.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je totiž nutno za procesní prostředek k ochraně práva považovat takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Praxe Ústavního soudu v případě, kdy stěžovatel podal současně s ústavní stížností rovněž dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 o.s.ř. v tehdy platném znění, byla arciť taková, že Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zda podané dovolání shledá přípustným a teprve poté rozhodoval o ústavní stížnosti. V souzené věci si však stěžovatel podaným dovoláním na jedné straně sice otevřel procesní prostor k možnému přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu, leč na straně druhé zároveň nesplnil základní procesní podmínku (zaplacení soudního poplatku), jejíž naplnění bylo předpokladem posouzení přípustnosti podaného dovolání Nejvyšším soudem ČR. Je tedy zřejmé, že v daném případě stěžovatel prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu nevyčerpal (ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 4. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná