ECLI:CZ:US:2001:1.US.346.2000
sp. zn. I. ÚS 346/2000
Usnesení
I. ÚS 346/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. R. J., advokátem, proti údajné nečinnosti Ministerstva zahraničních věcí ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Ministerstva vnitra ČR a Nejvyššího státního zastupitelství při vyřizování podnětů a oznámení stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 31. 5. 2000 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal Ministerstvu zahraničních věcí, Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu vnitra a Nejvyššímu státnímu zastupitelství pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele při vyřizování jeho podnětů a oznámení a zároveň přikázal těmto orgánům veřejné moci poskytnout mu nezbytnou ochranu jeho práv a majetku postupem, odpovídajícím příslušným ustanovením zákona č. 2/1969 Sb., mezinárodních dohod, uvedených ve vyhláškách č. 209/1992 Sb., č. 23/1996 Sb., č. 550/1992 Sb., č. 551/1992 Sb., a zákona č. 283/1993 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v souvislosti se svou podnikatelskou činností na Ukrajině podepsal dne 5. 6. 1996 se společností " T. L." smlouvu, na jejímž základě zajistil dovoz potřebné technologie v hodnotě 180 000 USD na Ukrajinu, připravil výrobní prostory a zahájil výrobu potravinářského zboží. Následně zjistil, že se stal "obětí neseriózního jednání" ze strany svých ukrajinských společníků a kvůli trestné činnosti subjektů, působících na území Ukrajiny, se údajně stala jeho investice nenávratnou. Stěžovatel doplnil, že se opakovaně obracel se žádostí o pomoc na příslušné orgány Ukrajiny (Správu pro boj s organizovanou zločinností Lvovské oblasti, Hlavního prokurátora Lvovské oblasti aj.), avšak bezvýsledně.
Po nuceném návratu do České republiky (údajně z důvodu obavy o svůj život) kontaktoval v březnu 1999 Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které ho odkázalo na odbornou právní pomoc a sdělilo mu, že by bylo možné mu pomoci prostřednictvím intervencí Zastupitelského úřadu ČR v Kyjevě. V září 1999 se stěžovatel obrátil na Ministerstvo spravedlnosti ČR, které jeho trestní oznámení postoupilo Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Věc byla podle stěžovatele po dalším postoupení věci posléze vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování Východočeského kraje odložena, neboť se nejednalo o podezření ze spáchání trestného činu. Ve vztahu k možné trestné činnosti občanů Ukrajiny bylo stěžovateli Nejvyšším státním zastupitelstvím sděleno, že podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 lze předávat jen taková oznámení, která by mohla vést k trestnímu stíhání před soudy druhé smluvní strany, k čemuž v daném případě nedošlo. Stěžovatel dále uvedl, že se zároveň obrátil i na Ministerstvo vnitra ČR, které jeho žádost o prošetření postupu orgánů činných v trestním řízení postoupilo Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, který stěžovateli sdělil, že postup Ministerstva spravedlnosti, státních zastupitelství a policie byl správný.
Stěžovatel je toho názoru, že popsaným postupem uvedených orgánů veřejné moci byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tyto orgány podle něj "nevyvinuly takovou činnost, jakou by podle zákona č. 2/1969 Sb., zákona č. 283/1993 Sb. a podle mezinárodních dohod, uvedených ve vyhláškách č. 209/1992 Sb., č. 23/1996 Sb., č. 550/1992 Sb. a č. 551/1992 Sb. vyvinout měly".
Ministerstvo zahraničních věcí ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnost ze dne 8. 2. 2001 zdůraznilo, že považuje tu část stížnosti, která se týká jeho úlohy v dané věci, z věcného i právního hlediska za naprosto nepodloženou. Podle §6 odst. 3 písm. b) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo zahraničních věcí "zajišťuje ochranu práv a zájmů České republiky a jejich občanů v zahraničí". Podle názoru ministerstva však předmětné ustanovení nelze vykládat tak široce, jako by se mělo jednat i o ochranu podnikatelských aktivit občanů v zahraničí, tzn. v podstatě přesouvat jejich podnikatelská rizika na stát.
Ministerstvo spravedlnosti ČR ve vyjádření ze dne 8. 2. 2001 uvedlo, že stěžovatel s ministerstvem konzultoval možný postup v jeho záležitosti a požádal je o podniknutí dalších opatření, s cílem podat trestní oznámení příslušným justičním orgánům Ukrajiny. Prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství bylo stěžovatelovo podání, jako podání soukromé osoby, která v ČR učinila trestní oznámení, předáno k dalšímu opatření příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové a poté věcně příslušnému vyšetřovateli. Šetřením nebylo prokázáno, že by občané ČR, proti kterým směřovalo trestní oznámení, spáchali ke škodě stěžovatele na území ČR či Ukrajiny nějaký trestný čin, ani nebylo zjištěno, že by některý konkrétní občan Ukrajiny (nebo jiný cizinec) spáchal takový trestný čin na území ČR. Usnesením ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. ČVS: KVVC- 33/22- 2000, bylo proto trestní oznámení odloženo. Rovněž nebyly zjištěny hodnověrné a právně významné skutečnosti, které by opravňovaly k podání trestního oznámení proti občanům Ukrajiny za využití čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 5. 2. 2001 v zásadě konstatovalo výše uvedená zjištění a uzavřelo, že podle jeho názoru zvoleným postupem k porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
Ministerstvo vnitra ČR ve vyjádření z 31. 1. 2001 poukázalo na skutečnost, že není oprávněno zkoumat zákonnost či věcnou správnost rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a zasahovat do jejich postupu. Pokud však věc byla v náležitém řízení vyšetřovatelem odložena, nelze tento fakt podle ministerstva vykládat jako nečinnost při vyřizování stěžovatelových podání, kterou by došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Ministerstvo vnitra proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, resp. odmítl.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Fyzická nebo právnická osoba je oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není jakýmsi "superrevizním orgánem" v rámci orgánů veřejné moci v ČR, přezkoumal, vědom si svého ústavního vymezení, veškeré shromážděné podklady k dané věci a dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost je směřována proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", který spočívá podle stěžovatele v nečinnosti výše specifikovaných orgánů při vyřizování jeho podnětů a oznámení a neposkytnutí nezbytné ochrany jeho právům a majetku. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" je nutno interpretovat vždy s přihlédnutím ke konkrétnímu případu a hodnotit jej podle jeho obsahu. Stěžovatel brojí proti tvrzenému omisivnímu jednání (nečinnosti) orgánů veřejné moci, tuto nečinnost však vyvozuje pouze ze své subjektivně chápané představy o tom, jak by podle něj tyto orgány měly postupovat. Z materiálů, tvořících součást obsáhlých příloh ústavní stížnosti, z výše uvedených vyjádření ministerstev a Nejvyššího státního zastupitelství, jakož i z obsahu samotné ústavní stížnosti totiž rozhodně nevyplývá, že by tyto orgány byly v daném případě nečinné. Ústavní soud naopak konstatuje, že postupovaly řádně v rámci své kompetence, s přihlédnutím k charakteru věci a na podněty a oznámení stěžovatele bylo v přiměřené lhůtě odpovídajícím způsobem reagováno. Nad rámec uvedeného lze uvést ke stěžovatelem tvrzené trestné činnosti jeho ukrajinských společníků, na kterou prý bezvýsledně upozorňoval příslušné orgány Ukrajiny, že tuto skutečnost nelze vytýkat orgánům České republiky, které nemohou ovlivňovat rozhodnutí suverénního státu, případně jej nutit k nějaké činnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v daném případě postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených nebo jiných a rovněž nezjistil, že by tyto orgány byly nečinné při vyřizování jeho podnětů. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. dubna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu