ECLI:CZ:US:2001:1.US.35.01
sp. zn. I. ÚS 35/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, čj. 23 Cdo 156/2000 - 181, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 1. 2001, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2001, doplněné podáním ze dne 23. 2. 2001, podala stěžovatelka návrh na zrušení pravomocného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, čj. 23 Cdo 156/2000 - 181, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně - stěžovatelky - do rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99 - 164, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 C 843/95 - 115, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované straně - obci Horní Dvořiště, okres Český Krumlov - o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a dále o vydání předmětných nemovitostí do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka má za to, že otázka, zda obecný soud je oprávněn v tomto konkrétním případě zkoumat zákonnost správního rozhodnutí ze dne 26. 6. 1961 do té míry, zda postupem při vydání takového rozhodnutí nebyl původní vlastník vystaven politické perzekuci nebo postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody, není otázkou v judikatuře dosud ustálenou, měl Nejvyšší soud ČR tuto otázku posoudit jako otázku zásadního významu a ve věci rozhodnout, aniž by podané dovolání odmítl. Podle stěžovatelky napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999 bylo odmítnuto podle §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné s tím, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř., přičemž dovolatelka netvrdila, ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Za předpokladu, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, když tento byl podán bez konkretizace právní otázky, jejíž řešení by mělo být podrobeno dovolacímu přezkumu, Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, že řešení příslušné právní otázky se projeví v poměrech dovolatele, tedy změní-li se jeho postavení vůči druhé straně sporu. Nejvyšší soud ČR vyslovil, že odvolacím soudem přijatý právní závěr, dovozující, že soud není oprávněn přezkoumat zákonnost správního rozhodnutí z roku 1961, nemůže činit rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
Ústavní soud při přípravě projednávání návrhu stěžovatelky musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Dospěl k závěru, že v daném případě Nejvyšší soud ČR svým napadeným usnesením dovolání stěžovatelky do rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999 jako nepřípustné odmítl, s poukazem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelce v předmětném sporu o uzavření dohody o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. poskytuje, je výše citovaný rozsudek odvolacího soudu, nikoli napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Poněvadž předmětný návrh ústavní stížnosti směřuje jen do usnesení dovolacího soudu, bylo nutno jej posuzovat jako návrh nepřípustný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud přitom nemohl opomenout zjištění, že nebyla vyvrácena zásadní argumentace krajského soudu jako soudu odvolacího, konstatující, že zákon č. 403/1990 Sb., který se na případ navrácení nemovitosti stěžovatelce vztahoval, nabyl účinnosti dne 1. 11. 1990 a navrhovatelka podala svou výzvu až dne 21. 4. 1995, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty, a její nárok tak zanikl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu