ECLI:CZ:US:2001:1.US.36.01
sp. zn. I. ÚS 36/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenen Güttlerem ve věci ústavní stížnosti S., zastoupeného advokátkou Mgr. A. A., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 9. 1998, sp. zn. 47 Cm 90/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou doručenou Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 10. 2. 1998 domáhal určení platnosti valné hromady akcionářů společnosti P. S., a.s., konané dne 16. 12. 1997. Rozsudkem Vrchního soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 7 Cmo 542/2000, byl ve věci určení právního stavu potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 15 Cm 76/98, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
Protože však krajský obchodní soud v citovaném rozsudku vycházel z napadeného usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, uvedeného v záhlaví (jež nabylo právní moci dne 14. 10. 1998), a jímž prý bylo určeno, že rozhodnutí mimořádné valné hromady akcionářů společnosti P. S., a.s., konané dne 16. 12. 1997, jsou neplatná - jelikož byla přijata v rozporu se zákonem - domnívá se stěžovatel, že skutečný zásah do jeho práv představuje právě napadené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že proti němu nemohl podat ústavní stížnost, neboť nebyl účastníkem tohoto řízení a nebyl o něm informován, přestože "bylo rozhodováno o jeho právech a oprávněných zájmech." V tom stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR a proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze zrušeno.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle odst. 2 stejného ustanovení ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V souzené věci stěžovatel napadá v záhlaví označené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze a tvrdí, že nebyl účastníkem předchozího řízení a že o něm nebyl ani informován. Ústavní soud již dříve judikoval, že skutečnost, že stěžovatel nebyl účastníkem předchozího řízení, sama o sobě nepředstavuje nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti (přirozeně pouze tehdy, jestliže napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o základních právech a povinnostech stěžovatele) a že v těchto případech je napadené rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli nutno považovat za "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (srov. nález Pl. ÚS 30/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, s. 22). Proto ani v souzené věci Ústavní soud nemohl odmítnout ústavní stížnost jen proto, že stěžovatel nebyl účastníkem předmětného soudního řízení. Pokud Ústavní soud shledal, že napadené usnesení krajského obchodního soudu lze (ve vztahu ke stěžovateli) považovat za "jiný zásah orgánu veřejné moci" v uvedeném smyslu, je nutno pro podání ústavní stížnosti respektovat zmíněnou kogentní lhůtu 60 dnů "ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti." V daném případě je totiž zřejmé, že i v případě, že Ústavní soud za den rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti, nepovažoval den nabytí právní moci napadeného usnesení (tzn. 14. 10. 1998), ale den, kdy se stěžovatel nejpozději o existenci předmětného usnesení dozvěděl, byla ústavní stížnost podána opožděně. Z obsahu spisu totiž plyne, že se stěžovatel o existenci napadeného usnesení dozvěděl nejpozději dne 18. 1. 2000, kdy byl vydán citovaný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, neboť v jeho odůvodnění se o napadeném usnesení opakovaně hovoří. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu osobně doručena až dne 19. 1. 2001, tzn. až rok poté, co se stěžovatel o existenci napadeného usnesení dozvěděl.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost i jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 4. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj