ECLI:CZ:US:2001:1.US.361.2000
sp. zn. I. ÚS 361/2000
Usnesení
I. ÚS 361/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. Č., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 31 Co 266/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své stížnosti namítal porušení svých základních práv a svobod zaručených ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR. Uvedl, že Okresní soud v Benešově svým rozsudkem ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. C 784/1996, mu vyhověl a uznal žalovanou č. 2 - J. I. A., k. s., (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastník č. 2") povinnou zaplatit stěžovateli částku ve výši 100 000 Kč s přísl. Naproti tomu soud proti žalované č. 1 - České spořitelně, a. s., Okresní pobočce Benešov, T. 162, Benešov u Prahy (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastník č. 1") soud žalobu zamítl, když dovodil, že stěžovatel nebyl k vedlejšímu účastníkovi č. 1 v žádném relevantním právním vztahu.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze odmítl odvolání vedlejšího účastníka č. 2 a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel konstatoval, že se odvolací soud v podstatě ztotožnil s důvody, které soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby proti vedlejšímu účastníkovi č. 1.
Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že již v řízení před prvoinstančním soudem namítl věcnou nepříslušnost Okresního soudu v Benešově. Podle názoru stěžovatele ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi č. 2 se jedná o případ řešený v ust. §9 odst. 3 písm. c) bod aa) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a to v souvislosti s přistoupením společníka do společnosti. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že jako vztah mezi obchodní společností a společníkem je jistě nutno posuzovat vztah z přistoupení společníka do společnosti, i když k platnému přistoupení nakonec nedošlo.
Stěžovatel uvedl, že v tomto řízení o věcné příslušnosti rozhodl Krajský obchodní soud v Praze, který nesouhlasil s postoupením věci. Stěžovatel k tomu dále sdělil, že nepodal odvolání proti tomuto rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze. Ve své ústavní stížnosti se pak stěžovatel blíže zabýval důvody, dle kterých by dle jeho názoru měla být správně posuzována věcná příslušnost soudu.
Stěžovatel dále napadl právní závěr obou obecných soudů v tom smyslu, že účastníkem smlouvy o kontrole použití prostředků ze dne byl neexistující subjekt - V., k. s. K tomu poznamenal, že právnickou osobu přesně označuje identifikační číslo, které je na uvedené smlouvě uvedeno správně. Podle mínění stěžovatele skutečnost, že nadbytečně bylo k názvu připojeno "V. F.", nemohla způsobit, že se jednalo o neexistující subjekt.
Ústavní soud musel v předmětné věci, na základě posouzení přiloženého spisového materiálu, konstatovat, že shora uvedená, jakož i navazující argumentace stěžovatele se shodovala s důvody, které stěžovatel již uplatnil u odvolacího soudu. Po celkovém posouzení jak po stránce obsahové, tak i procesní pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je nepřípustná, pokud se jedná o námitku údajné věcné nepříslušnosti soudu a v ostatním je stížnost zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je patrné, že se tento obecný soud podrobně veškerou argumentací stěžovatele zabýval, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu neshledal nijakých pochybení, resp. právních vad. Jak vyplývá ze spisového materiálu, soud prvního stupně vyslovil svou nepříslušnost v usnesení ze dne 4. 1. 1995, č. j. 5 C 1810/94-7, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze. V uvedeném řízení vyslovil názor, že předmětem řízení je spor mezi komanditní společností a jejími členy ve smyslu §9 odst. 3 písm. c) bod aa) o.s.ř., přičemž vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1 je vztahem na tento vztah navazujícím, a proto k projednání případu je věcně příslušný Krajský obchodní soud v Praze. Krajský obchodní soud v Praze však usnesením ze dne 18. 11. 1995, sp. zn. 12 Cm 135/95-9, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dané věci nelze dovodit věcnou nepříslušnost dle shora citovaného ustanovení, neboť se mezi vedlejším účastníkem č. 2 a stěžovatelem nejedná o právní vztah mezi obchodní společností a společníkem navzájem. Krajský obchodní soud v Praze dospěl k závěru, že ani z žádného dokladu nevyplývá, že vztah stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi č. 2 je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Uvedený soud věc uzavřel tak, že jeho věcná příslušnost není dána ani k řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1, neboť nejde o vztah vzniklý mezi nimi při jejich podnikatelské činnosti ani o absolutní obchod. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 12. 1995, aniž by je účastníci napadli odvoláním.
Odvolací soud se s námitkou stěžovatele ohledně údajné věcné nepříslušnosti soudu řádně vypořádal a také svůj postup detailně zdůvodnil, přičemž Ústavní soud závěry odvolacího soudu považuje za právně relevantní, a proto se s nimi ztotožňuje.
Tato otázka byla závazně vyřešena pravomocným usnesením Krajského obchodního soudu v Praze jako soudu vyššího stupně, jemuž byla věc postoupena soudem prvního stupně (soudem nižšího stupně), a který s postoupením nesouhlasil. Odvolací soud správně konstatoval, že stěžovatel mohl dosáhnout přezkoumání usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, s nímž nyní nesouhlasí, podáním odvolání. Protože tak neučinil, nebylo možné se v dané fázi řízení domáhat zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek věcné příslušnosti. Tato námitka, pokud by byla opodstatněná, by mohla přivodit aplikaci ust. §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jen v případě, že o nedostatku věcné příslušnosti nebylo pravomocně rozhodnuto soudem I. stupně nebo soudem odvolacím.
Při zvažování předmětné námitky věcné nepříslušnosti soudu ze strany stěžovatele musel Ústavní soud postupovat dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, pokud stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Pokud stěžovatel nepodal odvolání proti shora citovanému rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, nevyužil všech procesních prostředků dle platné právní úpravy, a proto musí nést důsledky tohoto svého opomenutí. Z tohoto aspektu je třeba na námitku stěžovatele ohledně údajné věcné nepříslušnosti soudu pohlížet jako na návrh nepřípustný.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další argumentaci stěžovatele, vyslovené v jeho ústavní stížnosti. Ze spisu je patrno, že se odvolací soud řádně zabýval shodnou námitkou stěžovatele, týkající se údajné existence a zřejmé identifikace právnické osoby s obchodním jménem V. F. I. A., k. s. Ústavní soud se přiklonil k závěrům obou obecných soudů v tom směru, že smlouvu o kontrole použití prostředků ze dne 30. 11. 1990 je třeba pokládat za právní úkon absolutně neplatný. Správně bylo obecnými soudy konstatováno, že předmětná právnická osoba tak, jak je označena ve smlouvě, nikdy nebyla zapsána v obchodním rejstříku, nikdy neexistovala a neměla právní subjektivitu. Ve smlouvě bylo celé obchodní jméno společnosti odlišeno jiným typem písma od ostatního textu smlouvy, z čehož nelze odlišit, které slovní spojení je uvedeno nadbytečně. Za situace, kdy i sídlo společnosti ve smlouvě je odlišné od toho, které bylo zapsáno jako sídlo vedlejšího účastníka č. 2 v obchodním rejstříku, shodl se zcela Ústavní soud s postupem obou obecných soudů a nemohl proto podpořit argumentaci stěžovatele, že přiměřeným výkladem je možno dospět k jednoznačnému závěru, že předmětnou smlouvu uzavřel vedlejší účastník č. 2. V ostatním Ústavní soud odkazuje stěžovatele na rozsudek odvolacího soudu, který své rozhodnutí podrobně i v této části odůvodňuje.
V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud ze strany obecných soudů nijakého porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto návrh stěžovatele, týkající se údajné věcné nepříslušnosti soudu, odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v ostatním návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. září 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu