ECLI:CZ:US:2001:1.US.365.99
sp. zn. I. ÚS 365/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhů ústavních stížností stěžovatelek ing. H. K., a M. P., obou zastoupených JUDr. K. H., advokátem, proti A) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 6. 1994, čj. 6 C 267/93 - 6, B) proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2000, čj. 24 Cdo 953/2000 - 57, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, čj. 27 Co 89/99 - 43, takto:
Návrhy ústavních stížností se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelky včas podaly Ústavnímu soudu dvě ústavní stížnosti. První ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 365/99) byla podána dne 23. 7. 1999 a napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne
16. 6. 1994, čj. 6 C 267/93 - 6. Řízení žalobkyň - stěžovatelek - proti žalovanému Zemědělskému družstvu v Brandýse nad Labem - o vydání stavebních objektů podle zákona o půdě, postavených na jejich pozemku č. 217 v katastrálním území Z. a zaplacení nájemného z tohoto pozemku - bylo přitom zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby před zahájením jednání ve věci samé. Všichni účastníci řízení a jejich právní zástupci nežádali písemné vyhotovení usnesení a jeho doručení, vzdali se práva odvolání a protokol o ústním jednání ze dne 16. 6. 1994 podepsali.
Druhá ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 749/2000) byla podána dne 19. 12. 2000 a napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2000, čj. 24 Cdo 953/2000 - 57, kterým bylo podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítnuto dovolání žalobkyň - stěžovatelek - proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, čj. 27 Co 89/99 - 43, kterým opravné usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 12. 1996, čj. 6 C 267/93 - 23 (jímž usnesení o zastavení řízení ze dne 16. 6. 1994 bylo opraveno tak, že se zastavuje řízení jen ohledně nájemného z pozemku), bylo změněno tak, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 6. 1994 se neopravuje.
V obou ústavních stížnostech stěžovatelky namítají, že v uvedeném řízení bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že došlo i k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého mají účastníci řízení před soudem rovná práva. Stěžovatelky poukazují na to, že přestože žalobu ze dne 15. 12. 1993 ve věci sp. zn. 6 C 267/93, ve které uplatnily dva nároky, a to na vydání nemovitosti a na úhradu nájemného z pozemku, vzaly zpět pouze co do části, týkající se nájemného, řízení bylo nesprávně úplně zastaveno usnesením soudu prvního stupně. Došlo tak k nesprávné protokolaci tohoto úkonu a k nesprávnému písemnému vyjádření vyhlášeného usnesení, což soudkyně sama potvrzuje. V důsledku toho, že jak odvolací, tak i dovolací, soud opomenul stanovisko soudkyně, která rozhodovala věc v prvním stupni, je stěžovatelkám, dle jejich názoru, neoprávněně upíráno jejich právo na ochranu jejich práva dle žaloby ze dne 15. 12. 1993 nezávislým a nestranným soudem.
Ústavní soud tyto dvě ústavní stížnosti spojil podle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému řízení, neboť je to v zájmu hospodárnosti řízení, věci spolu skutkově souvisejí a týkají se stejných účastníků.
K předloženým ústavním stížnostem musel Ústavní soud konstatovat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zkoumá však, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod). Dle tohoto práva na spravedlivý proces je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v dané věci namítaná porušené ústavnosti v prvním případě, tj. u usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, ani ve druhém případě, u usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2000, čj. 24 Cdo 953/2000 - 57, neshledal, a musel proto pokládat oba návrhy ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné. Přisvědčuje správnosti závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích, že totiž v posuzované věci z obsahu protokolu o jednání ze dne 16. 6. 1994 vyplývá, že žalobkyně - stěžovatelky - učinily dispozitivní úkon zpětvzetí žaloby ve věci samé a nelze dovozovat, že svým úkonem mínily pouze částečné zpětvzetí žaloby ohledně nájemného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzaly žalobu zpět dříve, než začalo jednání, soud prvního stupně postupoval správně, když podle §96 odst. 1, 3 o. s. ř. řízení zastavil. Soud prvního stupně pochybil, když k návrhu žalobkyně usnesením opravil znění protokolu, neboť šlo o dodatečnou změnu jeho obsahu. Je nepřípustné, aby projevený dispoziční úkon účastníka řízení byl později jím samým měněn poté, kdy na jeho základě byl soud povinen, v souladu s ustanovením §96 odst. 1 věta druhá o. s. ř., řízení zastavit.
Odůvodnění opravného usnesení, podle něhož došlo k chybě v protokolaci dispozičního úkonu účastnic, nemá tedy oporu v obsahu protokolu ze dne 16. 6. 1994 jako veřejné listiny ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř. Ústavní soud rovněž sdílí názor Nejvyššího soudu ČR v tom, že okresní soud svým usnesením, jakmile je vyhlásil, je vázán (§170 odst. 1
o. s. ř.), neboť usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu podle §96 odst. 1 o. s. ř. není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení. Není rovněž přípustné, aby soud měnil obsah výroku usnesení vydáním opravného usnesení ve smyslu ustanovení §167 odst. 2, §164 o. s. ř. Na uvedený případ tato ustanovení občanského soudního řádu nedopadají.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze, ani Nejvyšší soud ČR, se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které stěžovatelky poukazují ve své stížnosti.
Proto senát Ústavního soudu usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti stěžovatelek jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu