ECLI:CZ:US:2001:1.US.37.2000
sp. zn. I. ÚS 37/2000
Usnesení
I. ÚS 37/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 9 To 116/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 1999, sp. zn. 1 T 122/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva a svobody. Ke své stížnosti uvedl, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo podle ust. §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu v trvání devíti a půl let. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu vyslovený trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 4. 1999, č. j. 4 T 255/97-469, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující. Konečně bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti nahradit škodu.
Z obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2K Zv 183/98-94 vyplývá, že se měl stěžovatel v Mostě-Velebudicích dopustit skutku - stržení k zemi P.F. (dále jen: "poškozený"), nar. 1. 1. 1967, který vystoupil na obranu řidičky tramvaje M. T., s níž měl mít stěžovatel slovní rozepři. Ležícímu poškozenému pak dupal na hlavu a kopal do ní a způsobil mu tím tupá zhmoždění hlavy s plošným prokrvácením podkoží v místě pravého temenního hrbolu, podlitiny v zevní části pravé krajiny čelní, v oblasti dolního a zevního okraje pravé očnice včetně dolního víčka a na dlaňové straně palcové poloviny levého zápěstí, místní prokrvácení omozečnin a krevní výron z pravé tepny na spodině mozkového kmene, v tkáni mozku a prodloužené míše, provázené postupným nárůstem nitrolebního tlaku a dalšími poruchami v krevním zásobení mozku se vznikem ložisek odumírání tkáně a otokem mozku, s bezvědomím, rozvojem komplikovaného zánětu průdušek a plic a dalším snížením odolnosti celého organismu, v důsledku čehož poškozený dne 7. 1. 1998 v nemocnici zemřel.
Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že tvrzení obžaloby bylo doslovně převzato i do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním výše uvedeného trestného činu. Stěžovatel tvrdil, že se skutku, jenž mu je připisován, nedopustil a dopustit ani nemohl a že v průběhu řízení došlo k údajnému porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy, jakož i hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2, a současně pak k porušení příslušných ustanovení trestního řádu a trestního zákona. Podle mínění stěžovatele jsou rozhodnutí obecných soudů v rozporu se zákonem, neboť došlo již v přípravném řízení k řadě pochybení a "potlačení" některých důkazů, které měly být podle názoru stěžovatele provedeny.
V závěru své stížnosti stěžovatel polemizuje nad právními důsledky trestního příkazu. Podle jeho názoru trestní příkaz nemůže mít, přes výslovné ustanovení §314e odst. 5 tr. řádu, důsledky, které uvádí čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by je měl mít, pak by dle mínění stěžovatele vznikla otázka, zda toto ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že v daném případě nemohl nalézací soud k vině určené trestním příkazem ve svém výroku o souhrnném trestu přihlížet. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že v případě, pokud se Ústavní soud ztotožní s jeho názorem, navrhuje, aby řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud přerušil a předložil ve smyslu ust. §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o Ústavním soudu") k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
Ústavní soud po zvážení skutkové i právní stránky v uvedené věci, jakož i na základě vyjádření obecných soudů k předmětné ústavní stížnosti a na podkladě sběrného spisu vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 116/99, když spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 122/98, již byl vrácen procesnímu soudu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění stěžovatelem napadeného usnesení Vrchní soud v Praze podrobně vyložil, ze kterých důkazů považuje vinu stěžovatele za prokázanou a z jakých důvodů se odvolací soud ztotožnil s úvahami o právní kvalifikaci skutku, uloženém trestu i povinnosti k náhradě škody.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí bylo jak v řízení přípravném, tak i před soudem prvního stupně, postupováno v souladu s trestním řádem. Veškerá stěžejní ustanovení, která mají přispět k řádnému objasnění věci a zaručit práva stěžovatele jako obžalovaného, především jeho právo na obhajobu, byla v předchozích řízeních dodržena.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry soudu odvolacího i v tom směru, že tento soud zhodnotil postup soudu prvního stupně za právně relevantní, pokud za situace, kdy stěžovatel využil svého zákonného práva nevypovídat, v hlavním líčení podle ust. §207 odst. 2 tr. ř. přečetl k důkazu jeho výpovědi z řízení přípravného. Ústavní soud rovněž nenalezl pochybení ze strany soudů, pokud v případech, kdy se svědci odchýlili od původně učiněných výpovědí nebo uvedli, že si již pro odstup času na věc nepamatují, když podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. přečetl i tyto výpovědi z řízení přípravného.
Ze spisového materiálu k předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy provedly dokazování v rozsahu, který je dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Byly opatřeny důkazy svědčící jak v neprospěch, tak i v prospěch obžalovaného a souhrn důkazů postačoval k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Závěry, které z provedených důkazů obecné soudy vyvodily, shledává Ústavní soud jako přesvědčivé a logické a skutková zjištění, ke kterým dospěl, jako správná a logická. Správně zjištěný skutkový stav obecné soudy kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Zcela v souladu se zákonem postupovaly obecné soudy rovněž při ukládání trestu. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí, obecné soudy vážily správně všechna kritéria rozhodná ve smyslu ust. §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák. Rovněž ve výroku o náhradě škody neshledal Ústavní soud žádná pochybení.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy při svém rozhodování neporušily ústavní procesní principy (právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), není Ústavní soud oprávněn se zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, byť se v daném případě, na základě posouzení skutkového i právního stavu, v předmětné věci se závěry obecných soudů vyplývajících z dokazování plně, ztotožňuje. V návaznosti na svou ustálenou judikaturu Ústavní soud podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě k porušení ústavního práva stěžovatele nedošlo. Návrh stěžovatele proto ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný usnesením odmítl. S přihlédnutím k výše uvedené skutečnosti, kdy návrh stěžovatele byl shledán Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný, nezabýval se již Ústavní soud dalším návrhem stěžovatele na případné zrušení ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. (nehledě na okolnost, že předmětný návrh považuje Ústavní soud v dané věci za ryze účelový).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu