ECLI:CZ:US:2001:1.US.373.99
sp. zn. I. ÚS 373/99
Usnesení
I. ÚS 373/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: Ing. B. P., Ing. M. F., R. V., J. K., V. N., MUDr. J. S., R. M., M. Š., M. H., Ing. J.P., V. H., J. Č., a R. Š., všech zastoupených JUDr. D. N., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního úřadu, referátu pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. PÚ 194/91-10, ze dne 24. 3. 1995, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR, č. j. 918/99-5010, ze dne 28. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatelé tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod, které stěžovatelům zaručuje ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy ČR, aniž však jakýmkoli způsobem specifikují, které ústavně zaručené právo či svoboda byla těmito rozhodnutími porušena, a v odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě rekapitulují průběh dosavadních řízení. Z hlediska obsahového stěžovatelé orgánům veřejné moci především vytýkají, že s nimi nejednaly jako s účastníky řízení ve věci restituce vlastnického práva oprávněných D. S., A. a L. K., k pozemkům podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelé mají za to, že důvodem pro to, aby s nimi bylo jako s účastníky jednáno, je jejich vlastnické právo k rekreačním chatám nacházejícím se na předmětných pozemcích, a existence práva dočasného užívání k pozemkům. Tato okolnost pak ovlivnila nejen rozhodování pozemkového úřadu podle §9 zákona o půdě, ale i výsledek řízení, kterými se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, případně obnovení řízení, v němž bylo o věci rozhodováno bez jejich účasti.
Z ústavní stížnosti dále vyplynulo, že Ústavní soud se již jednou zabýval ústavní stížností dotyčných stěžovatelů, která směřovala proti stejnému rozhodnutí Okresního úřadu - referátu pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, který zastavil řízení o žalobě na přezkoumání tohoto rozhodnutí s odvoláním na to, že žaloba směřuje proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Ústavní soud usnesením, sp. zn. IV. ÚS 142/98, ústavní stížnost odmítl jako částečně nepřípustnou a částečně zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelé využili svého práva podat proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, o němž rozhodovalo Ministerstvo zemědělství ČR - Ústřední pozemkový úřad, které je napadeným rozhodnutím zamítlo pro nepřípustnost. Odvolání stěžovatelů směřovalo proti tomu, že jim správní orgán I. stupně v průběhu řízení nepřiznal postavení účastníků řízení. Namítali, že tímto rozhodnutím byla jejich práva vážně dotčena, a proto je lze ve smyslu §14 správního řádu považovat za účastníky řízení. Dále v odvolání stěžovatelé namítali, že pozemkový úřad pochybil, když existenci chatové osady na vydávaných pozemcích neposoudil jako překážku bránící vydání předmětných nemovitostí ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě. Odvolací orgán po projednání rozhodnutí pozemkového úřadu dospěl k závěru, že odvolání je nepřípustné. Uvedl, že odvolání bylo podáno téměř po třech letech od nabytí právní moci rozhodnutí osobami, které právo podat odvolání neměly. Podle §53 správního řádu proti rozhodnutí správního orgánu má právo podat odvolání pouze účastník řízení. V restitučním řízení je okruh účastníků vymezen §9 odst. 8 zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení je účastníkem řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond. Dále odvolací orgán posoudil odvolání i z hlediska §60 správního řádu, zda odvolání neodůvodňuje obnovu řízení nebo změnu či zrušení rozhodnutí v mimoodvolacím řízení. Ani to však odvolací orgán neshledal.
Okresní úřad ve Žďáru nad Sázavou, referát pozemkového úřadu, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že obsah ústavní stížnosti je shodný s již dříve podanými opravnými prostředky. Zákon o půdě vymezil okruh účastníků řízení §9 odst. 8, dle kterého pozemkový úřad nemohl přiznat stěžovatelům postavení účastníků řízení. Dále pozemkový úřad dospěl k závěru, že na předmětných pozemcích nebyla zřízena chatová osada a tedy není dána překážka pro vydání těchto pozemků dle §11 odst. 1 písm. d). Na pozemcích bylo postaveno 16 dočasných rekreačních chat. Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad, k obsahu stížnosti uvedlo, že v případě otázky okruhu účastníků řízení je třeba chápat zákon o půdě jako lex specialis, který v §9 odst. 8 taxativně stanovil, kdo je účastníkem řízení. Tento názor odpovídá i rozhodovací praxi soudů. Vedlejší účastníci řízení D. S., A. K. a Ing. L. K., vlastníci vydaných nemovitostí, ve svém vyjádření mimo jiné uvedli, že v případě chat postavených na předmětných pozemcích se jedná o stavby dočasné, jejichž dočasnost vyplývá jednak z územního rozhodnutí a stavebního povolení ONV Žďár nad Sázavou, jednak z rozhodnutí Ministerstva lesního a vodního hospodářství ze dne 14. 6. 1974. Vedlejší účastníci mají za to, že postupem stěžovatelů je zasahováno do jejich vlastnických práv.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je třeba uvést, že se jedná o spor dlouhodobý, kdy stěžovatelé se již několikrát pokusili zvrátit rozhodnutí správních orgánů (např. podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, návrh na obnovu řízení a odvolání proti zamítavému rozhodnutí, žaloba u Krajského soudu v Brně, ústavní stížnost). Věcí se již jednou zabýval Ústavní soud, který usnesením, sp. zn. IV. ÚS 142/98, ústavní stížnost stěžovatelů odmítl. V usnesení kromě jiného konstatoval, že "lze přisvědčit postupu a právnímu názoru krajského soudu, který poučil v odůvodnění stěžovatele, že v rámci řízení o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů je předpokladem tohoto postupu, aby šlo o rozhodnutí, vůči němuž byly vyčerpány řádné opravné prostředky, které jsou pro ně připuštěny. To platí i pro postup podle §250b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), s tím, že nebude ovšem splněna v rámci tohoto speciálního režimu podmínka nabytí právní moci, uvedená v §247 odst. 2 in fine o. s. ř., což však nic nemění na tom, že osoby, které tvrdí v žalobě, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně jim nebylo doručeno, ač s nimi jako s účastníky řízení mělo být jednáno, musí dříve, než se domáhají ochrany svých práv prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví, vyčerpat řádné opravné prostředky".
Stěžovatelé, jak vyplývá u obsahu ústavní stížnosti, postupovali v souladu s výše uvedeným konstatováním Ústavního soudu a proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 3. 1995 podali odvolání i přesto, že jim nebylo doručeno. Odvolací orgán jejich odvolání zamítl jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §60 správního řádu. Stěžovatelé se však již neobrátili s žalobou na přezkoumání správního rozhodnutí na obecný soud, ale zvolili přímo cestu ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud musel nejdříve zvážit, zda se nejedná o ústavní stížnost nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Zde je nutno vzít v úvahu ustanovení §250 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat nejen ten, kdo tvrdí, že jako účastník správního řízení byl rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech, ale podle věty druhé cit. ustanovení může žalobu podat i ten, s kým nebylo jednáno ve správním řízení jako s účastníkem, ačkoli s ním tak jednáno být mělo. V daném případě nastala situace, kdy správní orgán I. stupně se stěžovateli nejednal jako s účastníky řízení a v důsledku toho odvolací orgán jejich odvolání zamítl jako nepřípustné, protože je podaly osoby, kterým právo podat odvolání nepřísluší. Podle názoru Ústavního soudu tak stěžovatelé měli, dříve něž podali ústavní stížnost, podat žalobu podle části páté o. s. ř. Pouze tímto postupem lze v některých případech napravit zjevně chybnou nebo svévolnou aplikaci §60 správního řádu správním orgánem. Na takové rozhodnutí nelze pohlížet jako na rozhodnutí procesní povahy, které by nebylo přezkoumatelné ve správním soudnictví podle §248 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Jiný výklad by totiž byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, stěžovatelé nevyčerpali před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a proto Ústavní soud musel ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. dubna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu