ECLI:CZ:US:2001:1.US.393.2000
sp. zn. I. ÚS 393/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Guttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr: Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. K., soukromého podnikatele, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2000, č.j. 10 Ca 53/2000-79, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, č.j. 4386/110/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 6. 11. 1998, č.j. 28663/98/088970/1490, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Třeboni dodatečným platebním výměrem č. 980000462 za kalendářní rok (zdaňovací období) 1996 ze dne 6. 11. 1998, č.j. 28663/98/088970/1490, dodatečně stanovil daňovému subjektu Ing. J. K. (dále jen "stěžovatel") podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."), a §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
I. ÚS 393/2000
(dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), základ daně ve výši 12 431 200.00 Kč, vyměřil daň ve výši 4 954 704.00 Kč a daňovou ztrátu ve výši 00.00 Kč.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, č.j. 4386/110/1999, bylo odvolání stěžovatele ze dne 15. 12. 1998 proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni, zamítnuto.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 4. 2000, č.j. 10 Ca 53/2000-79, zamítl žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že předmětem řízení je rozhodnutí, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 (dále jen "daň za rok 1996"), přičemž se tak stalo ve třech účetních případech z daňových výdajů.
Krajský soud v prvé řadě uvedl, že první náklad představuje úhrada částky 12 mil. Kč za analýzu dodanou v roce 1994, která se jako pořizovací cena nehmotného investičního majetku projevila v roce 1996 zaúčtováním částky 375 000,- Kč. Krajský soud konstatoval, že důkaz touto analýzou byl proveden, "přičemž finanční orgány obou stupňů se s obsahem písemností podrobně vypořádaly, odkázaly na prameny, z nichž autor analýzy čerpal, přičemž se jedná o podklady všeobecně přístupné, byl učiněn odkaz na věcné chyby ve zpracovaném materiálu a nepovšimnuto nezůstalo ani to, že do budoucna je analýza nepoužitelná, což ostatně připustil autor sám", který" navíc dodal analytickou či marketingovou zprávu dalším 21 daňovým poplatníkům. Krajský soud u prvního nákladu poukázal na to, že za situace, kdy analýza neměla žádný přínos pro stěžovatele a nepřinesla mu žádný zdanitelný příjem, pak výdaj na ni, který" se částečně promítl do konkrétního zdaňovacího období, není výdajem daňovým a částku vynaloženou na tuto analýzu od daňového základu odečítat nelze. Je ostatně na daňovém subjektu (srov. také §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.), aby prokázal, že konkrétní výdaj je výdajem daňovým. Prokazování výdajů není povinnosti správce daně, ale naopak je na stěžovateli (daňovém subjektu), aby výši daně prokazoval. Krajský soud dále uvedl, že svědek Ing. M. H. byl správcem daně vyslechnut, leč stěžovatel (daňový subjekt) o tom nebyl uvědoměn, ač ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. předpokládá možnost daňového subjektu klást svědku otázky. Krajský soud prohlásil, že nedodržení tohoto postupu je nepochybně vadou, avšak "toto
pochybení procesní povahy v souzené věci nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Proto se zřetelem k §2501 odst. 3 o.s.ř. soud ke konkrétní vadě nepřihlédl". Napadené rozhodnutí se prý" o svědeckou výpověď neopíralo a z hlediska posouzení toho, jde-li o výdaj daňový, je konkrétní důkaz (touto) svědeckou výpovědí zcela bez hodnoty, nebot' svědek si na spolupráci se stěžovatelem
nevzpomněl a v obecné rovině uvedl, že vedle analýzy poskytl stěžovateli ústní informace a informace na disketách, jež byly stěžovatelem využity k jiným účelům). Krajský soud uzavřel, že k porušení ustanovení §245 odst, 2 o.s.ř. nemohlo v souzené věci dojít, neboť "posouzení daňového výdaje není volnou správní úvahou, ale je regulováno §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů".
Pokud stěžovatel odkazoval na důkazy účetní povahy, krajský soud konstatoval, že "i tento odkaz zůstává v rovině tvrzení a žalobce neprokázal, že by jím uvedené částky v žalobě představovaly přínos, který závisí právě na dané analýze. Ve vztahu k nákladu na analýzu nelze dovodit, že by žalovaný postupoval v rozporu s §50 odst. 7 zákona, protože věcí se zabýval právě se zřetelem k uplatněným odvolacím. důvodům ... I v odvolacím řízení se stále jednalo o to, zda výdaj na pořízení analýzy je výdajem daňovým, "přičemž tím je pouze za dodržení zákonných požadavků podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů". Žalobce nespecifikuje, v čem spočívá nekvalifikovanost hodnocení analýzy. "Obsahuje-li analýza údaje opsané ze všeobecně přístupných materiálů (údaje burzy cenných papírů) případně deskripce pasáží odborných publikací, pak jistě je správce daně jako odborný orgán veřejné správy způsobilý posoudit účel, pro který byla zakázka pořízena a právě se zřetelem k prve uvedenému, jaké je kvality". Krajský soud proto uzavřel, že výdaje stěžovatele na pořízení analýzy nesplňují požadavky zákonem předepsané pro daňový výdaj.
Krajský soud ve vztahu ke druhému tvrzenému daňovému výdaji, kterým byla úhrada stěžovatele za služby vyplývající ze smlouvy uzavřené s European Engineering Panama (dále jen "EEP"), především uvedl - oproti stěžovatelově námitce - že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je. "Ve správních spisech chybí
pouze podklady o tom, že stěžovatel panamské společnosti zaplatil, což však není zpochybňováno, a nedostatek konkrétních písemností proto přezkoumání napadeného rozhodnutí umožňuje" a navíc stěžovateli "nebránilo nic v tom, aby uvedené písemnosti soudu předložil sám, když uvedl, že chybějící písemnosti má v
I. ÚS 393/2000
originále k dispozici". Krajský soud proto napadené rozhodnutí považuje za .přezkoumatelné.
Ve vztahu k samotnému předmětu smlouvy s EEP (tj. navázání nových obchodních kontaktů v zemích EU, vytipování vhodných podnikatelských aktivit, konzultace a další) stěžovatel žádný důkaz o jeho plnění nedoložil a dostal se tak do důkazní nouze. Pokud stěžovatel neprokázal, že EEP pro něj provedl nějaké služby, které by se ve svém důsledku projevily udržením, dosažením či zajištěním zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. (tj. neopodstatnily výdaj definovaný kogentními daňovými předpisy jako součástmi veřejného práva), pak konkrétní výdaj (poznámka: ve výši 112.500,- Kč) není výdajem daňovým. Na zjištění o tom, že konkrétní výdaj ve formě úhrady společnosti EEP nepřinesl stěžovateli zdanitelný příjem, nemůže nic změnit ani jím nabízený důkaz v odvolacím řízení výslechem svědka zdržujícího se v Itálii. Krajský soud v Českých Budějovicích proto uzavřel, že z těchto důvodů smluvně dohodnutá úhrada EEP daňový základ nepředstavuje.
Krajský soud konečně - v případě nákupu a zpětného prodeje akcií České spořitelny stěžovatelem - uvedl, že obsáhlé doplnění důkazních prostředků v odvolacím řízení (včetně výslechu svědků), jejich hodnocení správcem daně (v souladu s ustanovení §2 odst. 3 daňového řádu) a skutkové zjištění, že uvedený nákup a zpětný prodej akcií (20. den od uskutečnění nákupu) s výraznou ztrátou sledoval krácení daňové povinnosti, jsou logická. Správci daně proto při stanovení základu daně nezbývá než aplikovat §24 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., neboť pořízení cenných papírů představuje daňový výdaj za předpokladu, že takovým obchodem není sledováno krácení daňové povinnosti. Krajský soud v uvedené souvislosti konstatoval, že pokud je prokázáno, že stěžovatel cenné papíry nakoupil a krátce poté prodávajícímu stejné akcie zpětně prodal, jsou důvody pro postup podle §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb. dodrženy a výdaj stěžovatele na pořízení cenných papírů nelze pod daňové výdaje podřadit. Soud odkázal i na shodný judikát Městského soudu v Praze - sp.zn. 38 Ca 51/98).
Krajský soud proto shrnul, že se v žádném ze tří konkrétních účetních případů nejednalo o daňové výdaje ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb., a proto stěžovatel ani náklady na ně učiněné nemohl odečíst od daňového základu. Krajský soud ještě poznamenal, že stěžovatel jako soukromý podnikatelský subjekt musí
I. ÚS 393/2000
finanční a tržní rizika vznikající při jeho obchodních operacích nést sám a na jiný subjekt (stát) je nelze přenášet.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2000, č.j. 10 Ca 53/2000-79, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které nejprve stručně zrekapituloval sled opravných prostředků použitých v souzené věci a poukázal na to, že důvody pro navrhované zrušení citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích spatřuje "zejména v závažných procesních pochybeních ve správním daňovém řízení a v dalších pochybeních vedlejších účastníků popsaných ve správní žalobě ze dne 21. 2. 2000".
Stěžovatel nejpodstatnější vadu tohoto řízení shledával ve skutečnosti, že v daňovém řízení byl před Finančním úřadem v Českých Budějovicích (k dožádání vedlejšího účastníka Finančního úřadu v Třeboni), vyslechnut svědek ing. Mi. H., aniž by o tomto úkonu byl stěžovatel nebo jeho zástupce vyrozuměn, takže stěžovateli bylo znemožněno klást svědkovi otázky. Tento nedostatek nebylo možno - dle stěžovatele - zhojit (jak naopak dovozuje Krajský soud v Českých Budějovicích) tím, že se o výslech uvedeného svědka správní daňový orgán ve svém rozhodnutí výslovně neopíral. Stěžovatel je přesvědčen, že řádný výslech svědka by mu pomohl v daňovém řízení důkazní břemeno unést. Stěžovatel za další zásadní vadu řízení považuje skutečnost, že správní spis, který měl být v soudním řízení přezkoumáván, nebyl a není úplný, neboť chybí složka jeho přílohy označovaná jako "F", jež má obsahovat listiny týkající se kontrolního zjištění č. 2 (EEP) a o nichž se stěžovatel domnívá, že je Finanční úřad v Třeboni ztratil. Oba finanční úřady neposkytly stěžovateli prostor k prokázání skutečností vyplývajících ze ztracené části správního spisu a k předloženi dalších důkazů o jejím obsahu. Uvedenými procesními vadami je - dle názoru stěžovatele - stiženo celé daňové i následné přezkumné soudní řízení.
Stěžovatel má za to, že popsaným postupem, tj. vydáním pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a předchozím správním řízením, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 4 a čl. 90 věty první ústavy ČR,
neboť jeho právům nebyla poskytnuta soudem ochrana. Stěžovatel toto porušení chápe ve spojení s porušením čl. 36 odst. 1 a zejména odst. 2 Listiny, když přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích nebylo Krajským soudem v Českých Budějovicích naplněno a ani realizace tohoto
I. ÚS 393/2000
práva nemohla být - v důsledku neúplného obsahu přezkoumávaného soudního (poznámka: správně zřejmě správního) spisu, a to zejména jeho části "F" - efektivní a úplná. Podle mínění stěžovatele mu krajský soud nevytvořil podmínky pro jeho rovné postavení v řízení soudním, neboť bez dalšího akceptoval "existenci neprocesním způsobem provedeného výslechu svědka ing. M. H. a absenci podstatné části přezkoumávaného správního spisu". V důsledku toho došlo ve stěžovatelův neprospěch i k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť povinnosti (daně) mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Podle názoru stěžovatele se tím rozumí, že i samotný správní proces, jehož završením je uložení daně či poplatku, musí být legální a má se nutně dít v souladu se zákonem popsaným procesním postupem.
Stěžovatel se domnívá, že v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny jsou také závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích (uvedené na str. 12, post. odstavec), které se týkají stěžovatelových obchodů s cennými papíry a jsou "v přímém protikladu se závěry správnými, učiněnými paradoxně v jiné právní věci tímtéž soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 1991, č.j. 10 Ca 163/98-19".
Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že zcela opominul, že vedlejší účastníci bez rozumného důvodu odmítli ve správním daňovém řízení výslech D. M. a že se tito vedlejší účastníci "svérázně vypořádali s jedním z důkazů, předložených navrhovatelem v daňovém správním řízení, tj. s tzv. analýzou". O nepochopení smyslu daňových zákonů krajským soudem svědčí podle názoru stěžovatele také názor, že jako daňový výdaj nelze uplatnit takový výdaj, "který' nic nepřinesl, případně měl za následek ztrátu". Uvedený postup krajského soudu je rovněž v rozporu s ust. čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2000, č.j. 10 Ca 53/2000-79, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999 a rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 6. 11. 1998, Č.J. 28663/981088970/1490, zrušují.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích a dále Finanční ředitelství v Českých Budějovicích a Finanční úřad v
Třeboni.
I. ÚS 393/2000
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že svým obsahem je ústavní stížnost polemikou s právními závěry soudu. Krajský soud v prvé řadě namítl, že výpověď svědka ing. H. se vztahuje k daňovému nákladu 12 mil. KČ za marketingovou studii, s jejíž kvalitou a využitelností se správce daně a odvolací orgán podrobně vypořádali a sám soud měl marketingové zprávy k dispozici v několika dalších přezkumných řízeních o žalobách daňových subjektů.
Svědecká výpověď ing. H., který si v podstatě na nic nevzpomíná, nemá prý žádnou důkazní hodnotu a "nemůže nic změnit na hodnocení jim dodané marketingové studie, která je zcela bezcenná ... Nevyrozumění svědka o tomto úkonu je vadou řízení, ovšem soud je povinen řídit se §250i odst. 3 o.s.ř. a vzít zřetel pouze k těm procesním pochybením, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Krajský soud dále poukázal na to, že veškeré stěžovatelem předložené písemnosti jsou ve spisech finančních orgánů podrobně popsány a z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost finančních orgánů pořizovat kopie kontrolovaných písemností a zakládat je do spisu. Krajský soud k tornu navíc dodal, že obsah chybějících písemností (protokol na č.l. 72) nikterak zpochybňován nebyl a stěžovatel se ohledně prací provedených společností EEP omezil na pouhá tvrzení, která nepodložil žádným důkazem; na tom "nemůže nic změnit výslech svědka zdržujícího se v Itálii, ani ekonomická analýza stěžovatele". Krajský soud uvedl, že originály daňových dokladů jsou ve stěžovatelově držení a nic nebránilo tomu, aby je soudu předložil.
Krajský soud - k nákladu, který byl způsoben ztrátou při obchodu stěžovatele s cennými papíry s ing. H. - poukázal především na zjištění správce daně, že tímto obchodem bylo sledováno krácení daňové povinnosti, což má oporu ve spise, a proto je nezbytné aplikovat §24 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb. Pokud se stěžovatel dovolal citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 168/98, krajský soud prohlásil, že rozhodnutí finančního ředitelství
bylo zrušeno především proto, že odvolací orgán aplikoval na věc neúčinný právní předpis.
Krajský soud konečně uvedl, že věc byla soudem projednána předepsaným procesním postupem, k žádosti stěžovatele bylo nařízeno ústní jednání, rozsudek byl řádně odůvodněn a doručen. Krajský soud se proto domnívá, že do práva
stěžovatele na soudní ochranu nezasáhl. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření konstatovalo, že stěžovatel - pokud jde o nevyrozumění o provedeném výslechu svědka Ing. H. - uvádí stejnou námitku jako v odvolacím řízení, tj. porušení ust. §16
odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. a odkázalo na vyjádření k žalobě ze dne 14. 3. 2000. Co se týká chybějící části spisu (složky "F"), který" byl předložen Krajskému soudu v Českých Budějovicích, uplatnil stěžovatel tuto námitku až po podání žaloby, když zjistil, že finanční ředitelství vrátilo spisový materiál Finančnímu úřadu v Třeboni bez složky "F" (dne 8. 12. 1999), čili až po vydání napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu je seznatelné, že tuto složku měl odvolací orgán k dispozici až do vydání jeho rozhodnutí. Finanční ředitelství navíc namítlo, že "soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv zákonnost spisu jako takového ... Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí (v daném případě ke dni 3. 12. 1999), dokazování se neprovádí". Finanční ředitelství dále uvedlo, že stěžovatel, který měl (a to i dle výpovědi ze dne 20. 3. 2000) originály písemností složky "F", je mohl zapůjčit soudu, což však neučinil. Pokud stěžovatel požadoval poskytnutí prostoru ke "znovudokazování" po právní moci napadeného rozhodnutí, je takový požadavek v příkrém rozporu s §250i odst. 1 o.s.ř.
Finanční ředitelství dále uvedlo, že stěžovatelem namítané porušeni čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, v jehož rámci se soud návrhem stěžovatele zabýval a ve věci rozhodl rozsudkem. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, finanční ředitelství namítlo, že dodatečné vyměření daně v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb. nelze jako porušení zákonnosti kvalifikovat.
Proto Finanční ředitelství v Českých Budějovicích navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou a prohlásilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Finanční úřad v Třeboni ve svém vyjádření především poukázal na výše uvedenou charakteristiku tzv. analýzy (marketingové studie) a odkázal na dostatek
I. ÚS 393/2000
jim shromážděných argumentů k jejímu rozboru (ve složkách "D" a "i"). Dále uvedl, že výslech ing. H. dožádaným Finančním úřadem v Českých Budějovicích byl uskutečněn především "s cílem získat informace o činnosti společnosti DTV-PORT 4 s.r.o., a proto k němu nebyl přizván stěžovatel ing. K. Několik otázek v protokolu se týkalo zpracování tzv. analýzy" a tento protokol je součástí daňového spisu stěžovatele. Z jeho obsahu lze zjistit, že nebyly zatajeny závažné skutečnosti, které by svědčily ve prospěch stěžovatele a jeho tvrzení, že "řádný výslech svědka by mu pomohl unést důkazní břemeno v daňovém řízení je poněkud spekulativní". Finanční úřad uvedl, že protokol o ústním jednání, k němuž se vztahuje ústavní stížnost, jako důkaz nepoužil.
Finanční úřad v Třeboni ve svém vyjádření dále konstatoval, že složka "F" byla součástí předkládací zprávy ze dne 24. 2. 1999, č.j. 27/99088930/5501, k odvolání proti dodatečným platebním výměrům a obsahovala především fotokopie dokumentů pořízených jako přílohy protokolů o ústním jednání pořízených v průběhu daňové kontroly u stěžovatele a dále převážně fotokopie účetních dokladů; tyto kopie z kontrolního zjištění č. 2 byly obsaženy i v tzv. složce "E".
Proto Finanční úřad v Třeboni navrhl, aby ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a sdělil, že na ústním jednání před ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadeným Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2000, č.j. 10 Ca 53/2000-79, došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 věta první Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny (i čl. 4 a čl. 90 věta první ústavy ČR) dopouští se omylu. Podle ustálené judikatury ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového se však nestalo a - jak
I. ÚS 393/2000
vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, a později u nezávislého a nestranného soudu, tj. u Krajského soudu v Českých Budějovicích, domáhal. Sám článek 90 Ústavy pak sleduje účel spíše jiný; jde o předpis, který vymezuje základní funkce soudů a současně i jejich pravomoci.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda byly správní (daňový) proces a soudní proces jako celek spravedlivé. Řízení bylo veřejné a stěžovatel měl právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy vlastní. Není proto důvodu se domnívat, že by v souzené věci orgány veřejné moci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle č1.10 Ústavy ČR) - neshledal v souzené věci (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích a vykonanými skutkovými zjištěními. Týká se to především stěžovatelova nesouhlasného názoru na posouzení tří konkrétních účetních případů týkajících se daňových výdajů ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb. (tj. výdaje za tzv. analýzu - marketingovou studii, úhrady za služby vyplývající ze smlouvy uzavřené s EEP a výdaje za nákup akcií České spořitelny). Právní interpretaci, již učinily finanční orgán a krajský soud, však ústavní soud přezkoumávat nemíní; je přesvědčen, že uvedená činnost v zásadě náleží obecným soudům a správním orgánům a v konkrétní souzené věci ústavně právní roviny nedosáhla. Stejně tak se Ústavní soud domnívá, že stěžovatelem uváděné odmítnutí výslechu svědka (jako důkazu ve správním řízení) ústavní roviny nedosahuje; rovněž hodnocení výdaje ve formě úhrady společnosti EEP stěžovatelem je věcí posouzení finančního orgánu a obecného soudu a Ústavní soud nevidí důvod k domněnce, že by se v tomto jednalo o protiústavní důkazní mezeru.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se stěžovatel dopouští omylu, pokud hodnotí význam výslechu svědka ing. H. dožádaným Finančním úřadem v Českých Budějovicích dne 26. 2. 1998 (o němž nebyl vyrozuměn) pro souzenou
I. ÚS 393/2000
věc. Ústavní soud v této souvislosti nemá důvod nesouhlasit s argumentací správního soudu, který poukazuje na to, že v souladu s ustanovením §250i odst. 3 o.s.ř. je soud povinen brát zřetel pouze k těm procesním pochybením, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V souzené věci se však namítaná skutečnost v rozhodnutí správního orgánu, které se o posuzovaný důkaz ani neopíralo, konkrétně neprojevila. Jako důkaz sloužily jiné skutečnosti, jak je z odůvodnění správních rozhodnutí patrno. Stejně tak se ústavní soud domnívá, že z obsahu správního spisu a soudního spisu, z odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, č.j. 4386/110/1999, jakož i napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2000, č.j. 10 Ca 53/2000-79, nevyplývá, že stěžovatelem namítaná chybějící část (tj. složka "F") se dotýkala posouzení výdaje (úhrady stěžovatele za služby uzavřené s EEP) jako výdaje daňového. Stěžovatel ostatně mohl originály těchto dokladů, pokud by chtěl předložit jako důkaz správnímu soudu. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož další argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud odkazuje.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, Ústavní soud rovněž nedospěl k závěru kladnému, neboť z obsahu spisů to dovodit nelze. Finanční orgány i správní soud právem dovodily, že dodatečné vyměření daně bylo provedeno na základě zákona a v jeho mezích, což je patrno i z předchozího
odůvodnění tohoto usnesení.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích a rozhodnutími Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Třeboni základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v
ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, jichž
se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly.
Stejně rozhodl ústavní soud i v jiných obdobných věcech, které se týkají téhož stěžovatele (srov. IV. ÚS 394/2000, III. ÚS 392/2000).
I. ÚS 393/2000
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Vojen Guttler předseda senátu Ústavního soudu