ECLI:CZ:US:2001:1.US.398.01
sp. zn. I. ÚS 398/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. J., zastoupeného Mgr. L. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 28 Ca 73/2000, s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 455/1991 Sb., takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí živnostenského odboru Magistrátu hlavního města Prahy, potvrzující předcházející rozhodnutí živnostenského odboru Obvodní městské části Praha 1, ve věci uložení pokuty za porušení živnostenských předpisů. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 26, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené soudní rozhodnutí zruší a zároveň v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požaduje zrušení ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném od 1. 3. 2000, ve slovech "nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než dva podnikatele".
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v převážné části odůvodnění v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních, zejména pak v řízení soudním, resp. polemizuje se závěry a výklady právních předpisů provedenými Městským soudem v Praze. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud zabýval toliko argumentací ústavněprávního charakteru.
Pokud jde o zřejmě vůdčí námitku, totiž o porušení čl. 36 (zřejmě odst. 2) Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že se Městský soud v Praze věcí nezabýval a nemohl zabývat komplexně, "tedy i po stránce věcné", ale pouze z hlediska zákonnosti, což má podle stěžovatele jednoznačně potvrzovat blíže nespecifikovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva a nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 (publikovaný pod č. 276/2001 Sb.), Ústavní soud uvádí následující. Stejně jako pro správní soudy, je i pro Ústavní soud relevantní právní stav existující v době rozhodování, tj. dne 21. března 2001. V této době však zmíněný nález Ústavního soudu ještě nebyl přijat. I kdyby od této skutečnosti Ústavní soud abstrahoval, stejně by k němu nemohl přihlížet, neboť u tohoto nálezu, kterým se zrušuje část pátá (§244 - §250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, došlo k odložení jeho vykonatelnosti do 31. prosince 2002, tzn. že právní účinky zrušovacího nálezu nastávají až tímto dnem. Ústavní soud totiž nemůže ve svém rozhodování uplatňovat právní důsledky zrušovacích nálezů předtím, než se tyto nálezy stanou vykonatelnými (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 210/97, publikovaný pod č. 15, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že skutkový stav byl zjištěn zcela jednoznačně a stěžovatel v tomto směru ani nic konkrétního nenamítal.
Co se týče námitky extenzivního výkladu §250h o. s. ř., který má taktéž zasahovat do výše uvedených ústavně garantovaných práv, kdy stěžovatel nesouhlasí s výkladem městského soudu, který podle jeho mínění vychází z komentáře k občanskému soudnímu řádu, Ústavní soud konstatoval, že ve skutečnosti jde o obvyklý, soudní praxí (včetně soudu Ústavního) i teorií akceptovaný výklad. Uznává se, že dispoziční zásada, uplatňovaná v soudním řízení o žalobě proti pravomocnému správnímu rozhodnutí, se projevuje i tak, že každé rozhodnutí přezkoumává soud jen v rozsahu důvodů, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost, tedy v rámci tzv. žalobních (stížních) bodů. Eventuální rozšíření žaloby, které je omezeno lhůtou dvou měsíců od doručení rozhodnutí, se vztahuje též na stížnostní body. Není proto možné vznášet v průběhu řízení po uplynutí této lhůty další výhrady proti rozhodnutí (k tomu srov. též nález sp. zn. I. ÚS 164/97, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13).
Výhrada porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod není opodstatněná. Je si třeba uvědomit, že toto ustanovení nelze vykládat mechanicky a izolovaně, je zahrnuto do několika úvodních pravidel, která mají charakter toliko základních obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první Listiny základních práv a svobod. Principy obsažené v těchto úvodních článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Proto je v daném případě nutno je vykládat v návaznosti právě na čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
K námitce porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod sice Ústavní soud uznává, že patrně je správnější výklad, že i výkon funkce odpovědného zástupce je podnikáním, resp. vykonáváním jiné hospodářské činnosti, nicméně poukazuje na ústavně založenou možnost zákonem stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (čl. 26 odst. 2), čemuž dotčené zákonné omezení vyhovuje.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nemohl zabývat návrhem na zrušení ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném od 1. 3. 2000 ve slovech "nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než dva podnikatele", neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu