ECLI:CZ:US:2001:1.US.404.01
sp. zn. I. ÚS 404/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele L., s. r. o., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. 28 Ca 43/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 12. 11. 1999, čj. 4022/130/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kolíně ze dne 26. 5. 1999, čj. 48218/99/034913/1890, kterým mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 760 632,-- Kč.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále porušena ustanovení občanského soudního řádu v ustanoveních §250 i), §250 j) odst. 1, 2, §245 odst. 1, 2 a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v §43 odst. 2.
Namítá, že se soud nedostatečně vypořádal s vadami předchozího řízení před finančním úřadem a finančním ředitelstvím, které měly za následek nezákonná rozhodnutí ve věci a že chybně vyhodnotil podstatné skutkové okolnosti případu.
Konkrétně uvedl, že výzvy finančního úřadu obsahovaly nepřiměřeně krátké lhůty k dodání příslušných důkazních materiálů - 8 dnů, když dle ustanovení §43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků lhůta pro daňový subjekt nesmí být kratší než patnáct dnů a že tím, že mu bylo zabráněno seznámit se se všemi podstatnými skutečnostmi, došlo k jeho znevýhodnění vůči daňovým úřadům.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis krajského soudu, jakož i vyjádření soudu k ústavní stížnosti.
Z předloženého Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla stanovena dodatečným platebním výměrem daň z přidané hodnoty ve výši 760 632,-- Kč. Tato částka byla stanovena na základě daňové kontroly, která byla zahájena dne 18. 2. 1999 a o níž byl stěžovatel informován při ústním jednání téhož dne a zároveň toho dne bylo od něj vyžádáno předložení veškerých účetních dokladů a veškeré evidence daní, včetně daně z přidané hodnoty. Při ústním jednání dne
2. 3. 1999 stěžovatel uvedl, že jeho účetnictví bylo dne 26. 2. 1999 odcizeno spolu s osobním vozidlem. Ohledně rekonstrukce účetnictví uvedl, že do 8 dnů sdělí, zda je ho schopen provést. Správce daně mu vyhlásil výzvu ke splnění důkazní povinnosti do 10. 3. 1999 s tím, že nesplní-li svoji důkazní povinnost, přistoupí finanční úřad k vyměření daně dle pomůcek. Stěžovatel žádal, aby v rámci kontroly byla vyslechnuta účetní, která účetnictví vedla v roce 1997 a která by potvrdila, že bylo vedeno řádně a v souladu s předpisy a dále předložil písemnou zprávu od účetního poradce o provedené kontrole jeho účetnictví a daňových povinností za roky 1997 a 1998. Další výzvou ze dne 28. 4. 1999 byl stěžovatel vyzván k předložení veškerých účetních evidencí prokazujících uvedené skutečnosti v přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období 1997.
Městský soud ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že stěžovatel neprovedl rekonstrukci účetnictví, nepředložil správci daně žádné účetní doklady, které by mohly sloužit jako důkazy pro stanovení daně z přidané hodnoty a byly tedy dány zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Uváděné námitky k vyměření daně pomocí pomůcek jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že daňová povinnost byla navrhovateli stanovena zákonem stanoveným způsobem, když použití pomůcek pro její stanovení způsobil svým jednáním sám navrhovatel.
V dané věci je třeba poukázat na zvláštní charakter daňového řízení, kde se klade důraz na zájem státu na řádném plnění daňové povinnosti a kde platí nejen obvyklá procesní zásada volného hodnocení důkazů, ale na rozdíl od obecného správního řízení, kde se zpravidla uplatňuje zásada vyhledávací, zde platí naopak zásada projednací. Ta spočívá ve skutečnosti, že správní úřad není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka, že důkazní břemeno je na daňovém subjektu a v případě, že některé skutečnosti neprokáže, nese z toho důsledky. Skutečnosti, které musí prokazovat správce daně, jsou výslovně uvedeny v zákoně o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb. V daném případě finanční úřad musel postupovat podle zákona o dani z přidané hodnoty č. 588/1992 Sb., podle něhož musí plátce daně z přidané hodnoty prokazovat nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zákona o účetnictví, který obsahuje všechny předepsané náležitosti a byl vystaven plátcem daně. Protože plátce daně nepředložil takovéto doklady, které by byly skutečnými důkazy, přistoupil finanční úřad ke svému oprávnění - stanovit daň podle pomůcek. Pokud tedy daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces a počítat s případnou ingerencí Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných.
S výše uvedeným souvisí i otázka stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obecným soudem při rozhodování o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu a namítané porušení ustanovení občanského soudního řádu, týkající se přezkumu zákonnosti žaloby. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů a především soud sám nezávisle rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že výzvy finančního úřadu obsahovaly nepřiměřeně krátké lhůty k dodání příslušných důkazních materiálů, stěžovatel v daňovém ani soudním řízení neuplatnil, a tudíž k ní nelze přihlížet ani při rozhodování o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu