ECLI:CZ:US:2001:1.US.408.99
sp. zn. I. ÚS 408/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. K. F., Ing. J. V., a Ing. K. F., všech zastoupených advokátem JUDr. R. D., proti rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - referátu pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1998, č.j. 6128-3098/92/Ze 98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, č.j. 38 Ca 328/98-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 10. 8. 1998, č.j. 6128-3098/92/Ze 98, rozhodl [na základě uplatnění nároku na vydání nemovitostí dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zamědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), Ing. J.F., která zemřela dne 8. 9. 1993 a zanechala dědice ze zákona JUDr. K. F., Ing. J. V. a Ing. K. F. (dále jen "stěžovatelé")], že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemkových parcel v obci K. a k.ú. K.: č. parc. dle PK 369/2, výměra (m2) 11364, č. parc. dle KN část 1812/2, č. parc. dle PK 368, výměra 2582, č. parc. dle KN část 1812/2 a část 1863, č. parc. dle PK 367, výměra 2075, č. parc. dle KN část 1863, část 1864, část st. 1852 (dále jen "nemovitosti"). Pozemkový úřad se v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě zabýval tím, zda jsou dány důvody k vydání nemovitostí podle §4 odst. 1 písm. k) zákona. Tyto nemovitosti prodala Ing. J. F. kupní smlouvou ze dne 20. 6. 1980 státu, který je převedl do trvalého užívání MěNV (poznámka: města) Mladá Boleslav. Pozemkový úřad při zkoumání skutečností, zda jsou dány důvody k vydání nemovitostí dle citovaného ustanovení, tj. zda uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, se opřel o výklad těchto pojmů, který je používán v běžné literatuře. V případě tísně vycházel pozemkový úřad zejména z předloženého čestného prohlášení a z dokladů doložených ve správním řízení. Na jejich základě dospěl k závěru, že kupní smlouvu ze dne 20. 6. 1980 uzavřela Ing. J. F. v důsledku nátlaku státní úřednice a že ze strachu z možných následků odmítnutí prodeje podepsala kupní smlouvu v tísni. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, pozemkový úřad konstatoval, že ze smlouvy ze dne 20. 6. 1980 je zřejmé, že Ing. J. F. nepřevzala na sebe jiné závazky, a že kupní cena byla prodávající uhrazena ve výši odpovídající ceně stanovené tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále jen "vyhláška č. 43/1969"), 0.40,- Kč za m2 orné půdy. Pozemkový úřad se dále zabýval tím, zda uvedená cena byla určena správně; z výpisu evidence nemovitostí střediska geodezie usoudil, že část p.p. 1812/2 dle KN, vytvořená z původních pozemkových parcel, nebyla v době výkupu součástí intravilánu obce, kterou se stala na základě rozhodnutí o umístění stavby ze dne 31. 10. 1985. Pozemkový úřad proto dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 20. 6. 1980 byla uzavřena v tísni, ale nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a v důsledku toho nedošlo k naplnění ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, č.j. 38 Ca 328/98-66, citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze se v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě zabýval otázkou, zda v souzené věci při posuzování restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona, nebyla cena za uvedenou nemovitost stanovena v rozporu s ustanovením §15 vyhlášky č. 73/1964 Sb., což namítali stěžovatelé v podaném opravném prostředku. Podle názoru městského soudu je třeba při posuzování této otázky vycházet z právní úpravy platné v době, kdy určitý úkon byl učiněn. V době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. v roce 1980, platila vyhláška č. 43/1969 Sb., podle které je nutno za rozhodující kritérium pro stanovení ceny považovat skutečnost, zda se pozemky nacházely v zastavěné části obce (intravilán), či zda šlo o pozemky určené pro stavbu rekreačních chat a zřízení zahrádek mimo intravilán, nebo zda šlo o pozemky jiné. Městský soud v Praze konstatoval, že v uvedené době se předmětné pozemky nacházely v extravilánu a nešlo o pozemky určené pro stavbu rekreačních chat a zřízení zahrádek. Z toho prý vyplývá, že při stanovení jejich ceny bylo nutno vycházet z ustanovení §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb., podle něhož platila cena 0,40,- Kč za m2, a nikoli z ustanovení §15 (v roce 1980 již neplatné) vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, na které se stěžovatelé v opravném prostředku odvolávali. Námitku stěžovatelů, že kupní cena byla stanovena v rozporu s právními předpisy proto, že byla stanovena cena za ornou půdu, ačkoli šlo o pozemky stavební, neshledal městský soud - vzhledem k výše uvedenému kritériu, tj. místa, kde se pozemky nacházely - za důvodnou, když navíc stěžovatelé skutečnost, že se pozemky nacházely mimo zastavěnou část obce, ani nezpochybňovali. Za důvodnou proto soud nepovažoval ani argumentaci stěžovatelů, poukazující na právní předpisy uvedené v opravném prostředku (tj. zákon č. 48/1959 Sb, který byl zrušen zákonem č. 53/1966 Sb., a dále zákon č. 87/1958 Sb. a vyhláška č. 144/1959 Ú.l., jež byly zrušeny zákonem č. 50/1976 Sb.).
Rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - referátu pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1998, č.j. 6128-3098/92/Ze 98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, č.j. 38 Ca 328/98-66, napadli stěžovatelé ústavní stížností. Podle jejich názoru došlo k porušení jejich základního práva podle čl. 11 (poznámka: správně doplnit: odst. 1) věta první a věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé konstatovali, že jejich argumentace "se opírala o rozhodnutí o územním řízení, které rozhodlo o tom, že se jedná o pozemky stavební, a dále o ustanovení zákona (poznámka: správně vyhlášky) 43/1969 Sb., §14 odst. 2", podle kterého se měla použít sazba 10,- Kč za m2. Stěžovatelé dále poukázali na to, že předmětné pozemky byly vykoupeny jako zemědělské, přestože již bylo rozhodnuto o tom, že se jedná o pozemky stavební a jako takové byly dále použity pro výstavbu nájemních domů. Stěžovatelé se proto domnívají, že jednáním tehdejšího ONV byl zjevně porušen zákon a existence nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající byla nepochybnou, k čemuž přistupovaly další okolnosti (nátlak, tíseň), jež pozemkový úřad v podstatě uznal.
Stěžovatelé proto navrhli, aby byla obě rozhodnutí zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkový úřad. Město Mladá Boleslav považuje "překrucování dotčeného zákonného ustanovení stěžovatelem" za natolik zřejmé, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že údaj, že v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu stěžovatelé argumentovali zákonem (správně vyhláškou) č. 43/1969 Sb., jsou nepřesné, neboť v opravném prostředku bylo poukazováno na - v době uzavření kupní smlouvy - již neplatnou vyhlášku č. 73/1964 Sb. Městský soud proto při posuzování věci vycházel z cenového předpisu platného v době uzavření kupní smlouvy a zabýval se otázkou, nakolik cena dohodnutá v kupní smlouvě ze dne 20. 6. 1980 odpovídala tehdy platnému právnímu předpisu, tj. vyhlášce č. 43/1969 Sb., a to i přesto, že nesoulad s touto vyhláškou nebyl namítán. Městský soud proto uvedl (ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku), že rozdílnost právní úpravy ve vyhlášce č. 73/1964 Sb. (na kterou bylo poukazováno v opravném prostředku), a ve vyhlášce č. 43/1969 Sb. (jejíž dodržení bylo třeba posoudit), pak způsobila, že argumentace stěžovatelů, že pozemky měly být ohodnoceny jako stavební, byla shledána nedůvodnou; pro stanovení ceny podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. totiž nebyla tato argumentace rozhodná, neboť "rozhodujícím hlediskem pro stanovení ceny bylo zjištění, zda pozemky se nacházely v zastavené části obce či nikoli. K tomu soud považuje za vhodné podotknout, že pokud by v době uzavření kupní smlouvy v roce 1980 mělo jít o pozemky stavební a nikoli zemědělské, byly by na místě důvodné pochybnosti o tom, zda se na restituci vztahuje zákon o půdě, upravující restituci zemědělského majetku". Městský soud dále konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkový úřad ve svém vyjádření poukázal na to, že z dokladů a z odůvodnění jeho (napadeného) rozhodnutí je zřejmé, že se jednalo o pozemky zemědělské, jejich cena odpovídala tehdy platné vyhlášce a prodávající nebyla oproti jiným znevýhodněna, takže se nejednalo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí zamítl a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé uvedli, že v napadených rozhodnutích pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze spatřují porušení svých základních práv zaručených čl. 11 (zřejmě odst. 1) věta první a druhá, čl. 36 Listiny a dále čl. 90 Ústavy ČR.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 11 odst. 1 věta první a druhá Listiny, jedná se nepochybně o návrh zjevně neopodstatněný. Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno právo stěžovatelů vlastnit majetek ani stejný zákonný obsah a ochrana vlastnického práva všech vlastníků. Ústavní soud rovněž neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli jen na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3. Praha, C.H.Beck 1995, str. 295; nález sp. zn. I. ÚS 299/96 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 9. Praha, C.H.Beck 1998, str. 237).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a 90 Ústavy ČR. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1. Praha, C.H.Beck 1994, str. 267 a násl). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Ostatně podle obsahu správního a soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u správního soudu domáhali. Ze strany soudu k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že by nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu uvedených ustanovení Listiny a Ústavy ČR.
Stěžovatelé nesprávnost napadených rozhodnutí obou orgánů veřejné moci (a neposkytnutí soudní ochrany jejich právům) spatřují především v tom, že tyto orgány (a podle jejich názoru Městský soud v Praze především) "hledaly" důvody pro nevydání předmětných nemovitostí, pokud posuzovaly otázku, zda došlo v souzené věci k naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. k) zákona.
Stěžovatelé v podstatě brojí proti výkladu příslušných ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb., který provedly orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí napadli. Městský soud v Praze se opřel o ustanovení §14 odst. 1, 2 citovaného předpisu a přesvědčivě vysvětlil, že toliko za pozemky v zastavené části obce a za pozemky určené pro stavby rekreačních chat a zřízení zahrádek náleží náhrady v částce vyšší než požadovali stěžovatelé. Pozemky, jež předchůdkyně stěžovatelů prodala, však tyto náležitosti nesplňovaly. Ostatně v daném případě se zřejmě jedná o interpretaci předpisu tzv. obyčejného (běžného) práva, jež náleží orgánům veřejné správy a obecným soudům a Ústavní soud nevidí důvod, proč by právní názory těchto orgánů - z ústavněprávního hlediska - v souzené věci zpochybňoval.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu