ECLI:CZ:US:2001:1.US.409.2000
sp. zn. I. ÚS 409/2000
Usnesení
I. ÚS 409/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - Městské části P., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č. j. 35 Co 38/2000-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že shora uvedeným rozsudkem došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10 Ústavy ČR (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod). Porušení těchto ustanovení shledala stěžovatelka v údajně chybném posouzení naléhavého právního zájmu pro účely podání určovací žaloby Městským soudem v Praze a v důsledku toho i v nesprávném procesním postupu tohoto soudu v předmětné věci. Ke své stížnosti uvedla, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu ze dne 25. 10. 1999, č. j. 13 C 156/99-76 tak, že byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby bylo soudem určeno, že vlastníkem nemovitosti čp. 43 se stavebním pozemkem parc. č. 232, a pozemkem parc. č. 232/1 v k. ú. L. je obec hlavní město Praha a že tyto nemovitosti jsou majetkem, který je na základě Statutu hlavního města Prahy svěřen stěžovatelce. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastnicím B. H. a E. P. (dále jen: "vedlejší účastnice"), náklady řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka uvedla, že proti tomuto rozsudku - do všech jeho výroků, podala v zákonné lhůtě dovolání - a to ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu.
Stěžovatelka dále uvedla, že z hlediska hmotného práva se jí věc jeví jako jednoznačná. Dohoda o vydání věci, týkající se předmětných nemovitostí, byla uzavřena dne 20. 3. 1992 mezi Bytovým podnikem a vedlejšími účastnicemi a byla registrována Státním notářstvím v Praze dne 28. 9. 1992. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že tato dohoda je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Vedlejší účastnice nesplnily podmínku stanovenou v ust. §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť nemovitosti přešly na stát konfiskací dle dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tedy mimo rozhodné období, a konfiskace proběhla v souladu s tehdy platnými právními předpisy, když bylo zjištěno, že právní předchůdci vedlejších účastnic spolupracovali s Němci, hlásili sebe i své děti k německé státní příslušnosti a otec byl členem NSDAP a dalších tří německých spolků, resp. stran. V žádném případě tedy nebyli, dle názoru stěžovatelky, postiženi v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody tak, jak má na mysli ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a není zde ani zákonem předpokládaná majetková či jiná křivda, učiněná v rozhodném období, která by měla být zmírněna podle tohoto zákona.
Stěžovatelka konstatovala, že ke shodnému názoru dospěl i prvoinstanční soud, avšak jeho rozsudek byl z procesních důvodů změněn, totiž z nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Zdůraznila, že spornou otázkou zůstává posouzení naléhavosti jejího právního zájmu na požadovaném určení, jehož existence je jednou z podmínek úspěšnosti žaloby. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti obce hl. m. Praha neshledal s poukazem na to, že stěžovatelka není účastníkem vztahu či práva, o které v řízení jde. K tomu stěžovatelka namítala, že odvolací soud zcela přehlédl specifičnost úpravy těchto vztahů v hlavním městě Praze, kde mají městské části při hospodaření se svěřeným majetkem zásadně všechna práva a povinnosti vlastníka a do jejich pravomoci je svěřeno i nabývání věcí do vlastnictví hlavního města Prahy. Stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud svým postupem, v rámci kterého se věcí meritorně vůbec nezabýval, jí odmítl poskytnout ochranu jejím právům, která stěžovatelce náleží a která jsou garantována citovanými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a cit. Úmluvy.
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je nepřípustná.
Nejprve se musel Ústavní soud zabývat otázkou, zda stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí platná právní úprava umožňuje. Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech prostředků se může jednat i tehdy, pokud ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě je stěžovatelka povinna tento svůj postup "dotáhnout do konce". Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. února 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu