ECLI:CZ:US:2001:1.US.417.01
sp. zn. I. ÚS 417/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného advokátem Mgr. J. K., proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 9 To 224/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zamítl Okresní soud v Mladé Boleslavi žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal jeho nabídku písemného slibu a peněžité záruky.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením tohoto soudu, sp. zn. 52 Nt 8/2001, ze dne 7. 3. 2001, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle názoru okresního soudu důvod vazby nepominul tím, že bylo proti stěžovateli zastaveno trestní stíhání pro skutek dle §247 odst. 1 písm. a), d) trestního zákona, protože i skutek, pro který trestní stíhání pokračuje, má majetkovou povahu a jedná se o skutek podstatně závažnější (trestní sazba 2-10 let odnětí svobody, která ve věci stěžovateli hrozí). Okresní soud dále poukázal na to, že s přihlédnutím k předchozí trestné činnosti stěžovatele stejného (majetkového) charakteru, se tak na trvání důvodu vazby dle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu nic nemění. Písemný slib obžalovaného (stěžovatele) a nabízenou peněžitou záruku nepovažuje soud s ohledem na jeho dosavadní "nepříliš dobrou pověst a velkou závažnost stíhaného skutku" za dostatečné a proto je nepřijal.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že se okresní soud žádostí stěžovatele dostatečně zabýval a nepochybil, když dospěl k závěru, že důvod vazby má nadále "reálný podklad v konkrétních skutečnostech" zejména v předchozích odsouzeních a v jejich úzké časové návaznosti. Přesto, že ohledně některých odsouzení platí " fikce zahlazení", je krajský soud toho názoru, že je nelze zcela pominout a že je k nim třeba přihlížet jako ke skutečnostem svědčícím o sklonu stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti. Za rozhodující pro svůj úsudek považuje krajský soud rozhodnutí, u nich se k fikci zahlazení nepřihlíží (např. rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 4 T 56/98, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a další). Dodává, že s "osvědčením" ve zkušební době podmíněného propuštění není spojeno zahlazení odsouzení a proto názor stěžovatele, že k tomuto odsouzení nelze přihlížet, je třeba odmítnout. Dále má krajský soud za to, že právě stěžovatelova předchozí odsouzení potvrzují, že se majetkové trestné činnosti dopouští soustavně a že ho neodradila ani zkušenost s výkonem trestu. Krajský soud považuje tyto konkrétní skutečnosti za dostatečně odůvodňující obavu, že by stěžovatel v trestné činnosti stejné povahy pokračoval. Krajský soud rovněž jako správné hodnotí i to, že soud I. stupně nepovažoval písemný slib stěžovatele a peněžitou záruku za dostatečnou náhradu vazby, poněvadž i on je přesvědčen, že při prokazatelně hlubším morálním narušení stěžovatele nelze očekávat, že svůj slib dodrží ani ve spojení s peněžitou zárukou. Právě tak prý nelze očekávat, že by se stěžovatel nechal ovlivnit výchovným prostředím sestry a matky, jestliže na ně nedbal již řadu let, jak o tom svědčí jeho předchozí trestná činnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že ve svých důsledcích byly porušeny i čl. 8 odst. 2, 5 Listiny. Považuje obě napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná především proto, že v nich údajně není obsaženo řádné odůvodnění existence a trvání vazebního důvodu. Domnívá se zejména, že v jeho předchozích odsouzeních nelze spatřovat dostačující okolnosti pro odůvodnění vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Je přesvědčen, že důvodem vazby podle tohoto ustanovení by nemělo být "jen obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčené trestné činnosti".
Stěžovatel rovněž napadá výroky soudů, pokud nepřijaly nabídku písemného slibu a peněžité záruky. Ani tento výrok prý není řádně odůvodněn, protože nestačí, jestliže soudy poukazují na jeho trestní minulosti a na hlubší morální narušení. Soudy tak prý vyslovily názor, že osoba v minulosti vícekrát soudně trestaná "bude obligatorně vzata do vazby a obligatorně z ní nesmí být propuštěna". Dále prý soudy při rozhodování o přijetí nabídky peněžité záruky nezhodnotily kritéria uváděná v §73a odst. 3 trestního řádu (např. hodnocení osob nabízejících složení peněžité záruky, jejich majetkové poměry).
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Okresní soud v Mladé Boleslavi a dále Okresní státní zastupitelství v Mladé Boleslavi a Krajské státní zastupitelství v Praze. Krajský soud v Praze se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Okresní soud v Mladé Boleslavi nepovažuje stížnost stěžovatele za důvodnou a odkazuje v plném rozsahu na napadené rozhodnutí. Současně sděluje, že dne 17. 10. 2001 vydal rozsudek, jímž stěžovatele spolu s dalšími obžalovanými uznal vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona, avšak tento rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť stěžovatel se odvolal.
Okresní státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Krajské státní zastupitelství nepovažuje výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti za důvodné. Napadená rozhodnutí jsou prý věcně správná a přezkoumatelným způsobem odůvodněná. Krajské státní zastupitelství však současně uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu. Jeho součástí je i řádné odůvodnění usnesení tak, jak vyplývá z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud usuzuje, že důvody pokračujícího zásahu do osobní svobody stěžovatele (zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a nepřijetí nabízeného písemného slibu a peněžní záruky) jsou v odůvodnění napadených usneseních dostatečným způsobem vyjádřeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud dále připomíná, že v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu jsou normovány pouze alternativní důvody tzv. předstižné vazby (oproti taxativně vymezeným důvodům obsažených v předcházejících písmenech tohoto odstavce); nelze přirozeně s naprostou jistotou očekávat, že budou vždy naplněny, např. že obviněný bude pokračovat v trestné činosti (arg. návětí §67 "odůvodňující obava") Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přiměřeně konkrétně a dostatečně podrobně odůvodnily svoji obavu z pokračování v trestné činnosti stěžovatele právě tím, že v napadených usneseních připomínají jeho předcházející trestnou činnost majetkové povahy a současně i zkušenost z předcházejících odsouzení, k nimž došlo před časem ne příliš vzdáleným ("předchozí trest vykonal 28. 8. 2000, nelze tuto dobu považovat za dlouhou" - srov. č.l. 3 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 9 To 224/2001). Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu "by důvodem vazby nemělo být jen obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčené trestné činnosti". Tak tomu totiž v souzené věci není a napadené rozhodnutí na takto všeobecném odůvodnění nejsou budována.
Pokud stěžovatel brojí proti nepřijetí jím nabízeného písemného slibu a peněžité záruky, Ústavní soud znovu poukazuje na ustálenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů. Tyto zásahy jsou přípustné nikoliv z důvodů ochrany zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti. Podle názoru Ústavního soudu je v zásadě irelevantní, z jakých důvodů obecné soudy nepřijaly nabídku písemného slibu obviněného a peněžité záruky, neboť takové rozhodnutí zpravidla roviny ústavnosti nedosahuje. Postačuje - a to je zřejmé v napadených usneseních - jestliže obecné soudy zamítnutí takové nabídky přiměřeně a konkrétně odůvodní. To se v souzené věci také stalo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu