ECLI:CZ:US:2001:1.US.425.99
sp. zn. I. ÚS 425/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatelek JUDr. J. K.-I., a PhDr. B. Š., zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 13 C 172/95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 12 Co 162/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 30. 8. 1999.
Svým podáním stěžovatelky napadají shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byl zamítnut návrh, jímž se stěžovatelky domáhaly určení, že závěť PhDr. Z. V., zemřelého dne 30. 1. 1994, ze dne 6. 1. 1994, je neplatná a dále napadají rozsudek Městského soudu v Praze, rovněž shora citovaný, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu taktéž napadly dovoláním. V souladu se zavedenou praxí se Ústavní soud rozhodl vyčkat do rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 30. 11. 2000 pak obdržel usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 2359/99, kterým bylo rozhodnuto, že se dovolání odmítá a žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Stěžovatelky mají za to, že postupem obvodního a městského soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých výše uvedených ústavních práv spatřují v tom, že o námitce podjatosti soudce JUDr. M. H. mělo být rozhodnuto samostatným usnesením ještě předtím, než bylo JUDr. J. C. v řízení pokračováno. Dle stěžovatelek není vyloučeno, že pokud by byla věc řešena dle §§15 - 16 o. s. ř., napadlo by rozhodování o námitce podjatosti jinému senátu Městského soudu v Praze a mají za to, že takto v podstatě byly odňaty svému zákonnému soudci. Dále mají za to, že námitku podjatosti nelze řešit pouze prohlášením soudce, vůči němuž byla námitka podjatosti vznesena a že k pochybení došlo i v tom, že důkaz, který prováděl JUDr. H. před vznesením námitky podjatosti, nebyl dokončen. Závěrem zpochybňují skutečnost, zda byl vážný důvod, aby část řízení - zejména důležitý výslech svědků - vedl zastupující soudce a jsou toho názoru, že i případné nedůvodné střídání soudců je ve svých důsledcích odnětí zákonnému soudci.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci především tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu spisu sp. zn. 13 C 172/95 Obvodního soudu pro Prahu 5, k podjatosti soudce JUDr. M. H., Ústavní soud zjistil následující:
Návrh na zahájení řízení o určení neplatnosti závěti byl podán u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 10. 1995 a byl přidělen oddělení 13 C (jednací číslo 13 C 172/95) - předsedovi senátu JUDr. J. C. Ve věci proběhla za předsednictví JUDr. C. do dne 13. 2. 1997 čtyři jednání. Dne 13. 2. 1997 za JUDr. C. předsedal jednání JUDr. M. H. Právní zástupce žalobkyně při jednání vznesl námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. H. k projednávané věci z důvodu protokolace výpovědi svědkyně M. M. Námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. C. právní zástupce nevznesl. JUDr. H. po přerušeném jednání konstatoval, že druhý a třetí zastupující soudce senátu 13 C jsou zaneprázdněni vyřizováním věcí v senátu
11 C a 20 C a nemohou vést jednání, proto na žádost právního zástupce dokončil protokolaci výpovědi uvedené svědkyně a vyhlásil usnesení, že jednání se z důvodu vznesení námitky podjatosti proti zastupujícímu soudci a za účelem předání spisu předsedovi senátu 13 C odročuje na neurčito.
Na č.l. 117 spisu je založeno vyjádření JUDr. H., že účastníky jednání nezná, právní zástupce zná pouze z jednací síně z projednávání jiných sporů, na výsledku řízení nemá žádný zájem a nejsou mu známy žádné skutečnosti, pro které by mohly být pochybnosti o jeho nepodjatosti k věci 13 C 172/95.
Dne 26. 5. 1997 za předsednictví již JUDr. C. byl dokončen výslech svědkyně M. M. Za předsednictví tohoto soudce proběhly ve věci další tři jednání.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že vyloučení soudce nastává ze zákona a ne až výrokem nadřízeného soudu. Důvodem vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení §14 o. s. ř. je osobní vztah soudce k účastníkům a k jejich zástupcům a jeho zájem na výsledku řízení - v daném případě však nebylo prokázáno, že by soudce JUDr. M. H. měl poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení.
Nadto ze spisového materiálu vyplynulo, že JUDr. H. byl pouze zastupujícím soudcem, provedl jediný výslech svědkyně a po vznesení námitky podjatosti se ve věci neangažoval.
S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, včetně práva na zákonného soudce, nedošlo. Ostatně totožnými námitkami stěžovatelek se zabýval již ve svém rozhodnutí jak Městský soud v Praze, tak po podaném dovolání Nejvyšší soud České republiky.
Ústavní soud proto uzavírá, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatelek, když jejich konstrukce o nedůvodném střídání soudců znamenající ve svých důsledcích odnětí zákonnému soudci, se jeví jako pouhá polemika se skutkovými závěry obecných soudů.
Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný a proto jej senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu