ECLI:CZ:US:2001:1.US.430.2000
sp. zn. I. ÚS 430/2000
Usnesení
I. ÚS 430/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. P. D., advokátem, proti postupu ministerstva vnitra ČR ve věci žádosti o udělení státního občanství České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 17. 7. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud rozhodl, že postupem příslušných orgánů ve věci, která je předmětem stížnosti, došlo k porušení Listiny základních práv a svobod, přičemž citoval její čl. 7 a čl. 36. Stěžovatel uvedl, že jako kosovský Albánec žádal o udělení státního občanství České republiky. Ministerstvo vnitra svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 1999, č. j. VS/2/53/5597/94, žádosti stěžovatele nevyhovělo a ministr vnitra poté rozhodnutím ze dne 6. 3. 2000, č. j. VS-555/2000-35, zamítl jeho rozklad a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel totiž nepředložil doklad o pozbytí státního občanství Svazové republiky Jugoslávie a nesplnil tak podmínku pro udělení státního občanství ČR, stanovenou v §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Požádal sice o prominutí této podmínky podle §11 odst. 2 zákona, ministerstvo vnitra však po zvážení všech okolností věci rozhodlo, že mu splnění uvedené podmínky nepromine a zdůraznilo, že na její prominutí není právní nárok. Řízení o žalobě stěžovatele proti citovanému rozhodnutí ministra vnitra bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 5 A 59/2000, zastaveno. Podle stručného odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení Listiny základních práv a svobod v tom, že zamítnutí jeho žádosti prý nebylo zdůvodněno. Konstatoval, že uznává, že na prominutí stanovené podmínky není právní nárok, ale chtěl by znát důvod zamítnutí žádosti, aby mohl napravit stav věci tak, aby mu byla udělena výjimka.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na ústavní stížnost. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle ustanovení §72 odst. 2 tohoto zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze výše uvedeným rozhodnutím zastavil řízení o žalobě stěžovatele podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedl, že jelikož na udělení státního občanství ČR není právní nárok, není tu ani subjektivní právo žadatele, aby jeho žádosti bylo vyhověno. Nemá-li stěžovatel takové subjektivní právo, nemůže na něm být ani zkrácen, což je základní podmínka soudního přezkoumání správního aktu (§247 odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o. s. ř. jsou ze soudního přezkumu taková rozhodnutí vyloučena. Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti rozhodnutí vrchního soudu nijak konkrétně nenapadá, ani nežádá jeho zrušení. Jeho ústavněprávní argumentace spočívá pouze v tvrzení, že zamítnutí jeho žádosti o udělení státního občanství ČR prý "nebylo nikým zdůvodněno". V ústavní stížnosti tak stěžovatel v zásadě brojí proti rozhodnutí ministerstva vnitra a ministra vnitra o rozkladu, a to proti postupu tohoto orgánu veřejné moci v daném případě, když zamítnutí jeho žádosti "nebylo zdůvodněno". Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze proto nelze ve zkoumaném případě považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za uvedené situace je z hlediska takto koncipovaného návrhu nutno ústavní stížnost stěžovatele považovat za opožděně podanou. Z příslušného spisového materiálu ministerstva vnitra Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6. 3. 2000, č. j. VS-555/2000-35, které bylo v daném případě posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo advokátovi stěžovatele doručeno dne 13. 3. 2000. Tímto dnem počínal tedy běh 60 denní procesněprávní lhůty k podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost byla osobně podána na Ústavní soud až dne 19. 7. 2000, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí. Pokud by totiž stěžovatel hodlal napadnout i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, musel by se především domáhat jeho zrušení. Stěžovatel sice v záhlaví ústavní stížnosti uvedl, že stížnost směřuje proti tomuto rozhodnutí, v odůvodnění se však o něm vůbec nezmínil a v petitu, kterým je na rozdíl od odůvodnění Ústavní soud vázán, požadoval, aby bylo nálezem rozhodnuto, že "postupem ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, byla porušena Listina základních práv a svobod a výjimka nechť je mu udělena".
Takto formulovanému petitu by nemohl Ústavní soud vyhovět, ani kdyby byla ústavní stížnost podána ve stanovené lhůtě, jelikož k projednání takového návrhu není příslušný - což je dalším důvodem, pro který bylo nutno ústavní stížnost odmítnout. Pokud totiž Ústavní soud vyhoví ústavní stížnosti, je oprávněn pouze napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat tomuto orgánu v jeho porušování pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V pravomoci Ústavního soudu však není přikazovat jinému státnímu orgánu, aby rozhodl určitým způsobem, jak se zřejmě stěžovatel domníval. Konstrukce návrhového žádání (petitu návrhu) vyžaduje obecně od účastníka řízení vždy pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu zamýšlí usilovat o ochranu svého práva, což platí tím spíše v řízení před Ústavním soudem, kde je stěžovatel povinně zastoupen profesionálním právním zástupcem. Pouze pro úplnost lze doplnit, že i samotné odůvodnění ústavní stížnosti je z hlediska ústavněprávní argumentace příliš strohé a nedostačovalo by tak k přijetí stížnosti k jejímu meritornímu projednání.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. listopadu 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu