ECLI:CZ:US:2001:1.US.431.2000
sp. zn. I. ÚS 431/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Z. N., zastoupeného Mgr. L. B., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, čj. 53 Co 58/2000 - 119, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 1999, čj. 23 C 57/97 - 92, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 17. 7. 2000 směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, čj. 53 Co 58/2000 - 119, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 1999, čj. 23 C 57/97 - 92, a požaduje jejich zrušení. Důvodem stížnosti je, že rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudem odvolacím, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 10, který ve věci žalobce P. L. proti stěžovateli - jako žalovanému, o vyklizení nebytových prostor, vyhověl žalobě, když rozhodl, že žalovaný je povinen do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci jím užívané prostory, sestávající ze tří místností v suterénu domu v Praze 10, Na Š. 15 čp. 1772, situované v suterénu domu vpravo od vchodu. Tím byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů sice provedly dokazování spisem stavebního úřadu, avšak z provedeného důkazu vyvodily závěr, který je v hrubém rozporu se skutkovým stavem. Tím pak protiústavně porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel má za to, že oba soudy nesprávně dovodily, že po roce 1924 (kdy předmětné prostory byly Magistrátem hlavního města Prahy vyloučeny z obývání) ke změně kolaudovaného stavu nedošlo.
Ústavní soud není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ve svém rozhodování o ústavní stížnosti se proto Ústavní soud zaměřil na ústavněprávní stránku věci.
Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 23 C 57/97, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze přezkoumal důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a po jejich přezkoumání tyto důkazy převzal. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dospěl k závěru, že podle obsahu spisu stavebního úřadu, jímž byl proveden důkaz, nelze pochybovat o povaze vyklizovaných prostor jako prostor nebytových. Poukázal na poslední platné kolaudační rozhodnutí z roku 1924, které vyloučilo sporné prostory z obývání. Vyslovil názor, že vzdor přesvědčení žalovaného, ani jím uváděný doklad ze dne 21. 12. 1965 nesvědčí o opaku. Přípis hodnotí odvolací soud jako subjektivní přesvědčení úřednice bytového oddělení odboru bytového hospodářství, tedy nikoliv úřednice stavebního úřadu, o tom, že jí třetí osoba předložila k nahlédnutí listiny, jež úřednice považovala za "kolaudační plány z roku 1939". Předběžná otázka ohledně právní povahy vyklizovaných prostor byla dle názoru odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně správně vyřešena, totiž že vyklizované prostory nejsou bytem. Za těchto okolností na žalovaného - stěžovatele - nemohlo úmrtím A. Z. přejít právo nájmu bytu, protože takové právo jí nesvědčilo a žalobce se oprávněně domáhá vyklizení předmětných nebytových prostor, neboť žalovaný - stěžovatel - je užívá bez právního důvodu.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2001, čj. 26 Cdo 2401/2000 - 137, kterým dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000 bylo podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto, je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů Městského soudu v Praze. Námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatel uplatnil v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Je nutno konstatovat, že skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, bylo poskytováno oběma soudy v souladu s ustanovením §132
o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu soudu prvního stupně, sp. zn. 23 C 57/97, nesvědčí o tom, že obecné soudy při rozhodování předmětného sporu nerespektovaly zásady, týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a poněvadž nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, nelze z tohoto hlediska rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu