ECLI:CZ:US:2001:1.US.433.99
sp. zn. I. ÚS 433/99
Usnesení
I. ÚS 433/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 135/98, ze dne 16. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 135/98, ze dne 16. 6. 1999. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se u soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka - Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ - 976/3/98, ze dne 26. 2. 1998.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 6. 12. 1994 byla u něj jako u podnikatele - fyzické osoby provedena Finančním úřadem pro Prahu 2 kontrola, o níž byl sepsán protokol. Téhož dne 6. 12. 1994 mu byla doručena výzva finančního úřadu, č. j. FÚ - 2/4877/94, v níž mu byla uložena povinnost předložit do 7. 12. do 12:00 hodin účetnictví velkého rozsahu za rok 1994. Dne 9. 12. 1994 byl finančním úřadem vydán dodatečný platební výměr, kterým byla stěžovateli vyměřena dodatečná daň z přidané hodnoty ve výši 49 471 066 Kč a zvýšená daň o stejnou částku, tedy o 100%, a to pouze za použití pomůcek. Stěžovatel je však toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro použití pomůcek a že bylo možné daňovou povinnost stanovit dokazováním. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), z něhož vyplývá, že správce daně v daňovém řízení při vyžadování povinností daňových subjektů volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení. Tato zásada však byla podle stěžovatele v jeho případě hrubě porušena. Předmětná výzva podle jeho názoru nesplňovala po formální ani obsahové stránce zákonné podmínky kladené na takzvaný jednoduchý a zvláště naléhavý úkon, pro který je možné požadovat jeho splnění správcem daně ve smyslu §14 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, tedy ve lhůtě kratší 8 dnů. Podmínka naléhavosti nebyla nikdy odůvodněna. Dále byla nepochybně porušena rovnost účastníků řízení, když stěžovatel byl v daňovém řízení znevýhodněn tím, že mu byla stanovena lhůta pro předložení účetnictví za rok 1994 na dobu 12 hodin, a správce daně sám k vrácení stejného a následně předloženého účetnictví stanovil pro sebe, jako pro zvláště závažný a složitý případ, lhůtu 6 měsíců a 25 dnů.
Protože se stěžovatel nedomohl nápravy v rámci daňového řízení, podal dne 29. 4. 1998 návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka k Městskému soudu v Praze. Soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání, čímž podle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Současně tak prý došlo k porušení čl. 96 odst. 2 ústavy ČR, když jednání před soudem je ústní a veřejné a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Stěžovatel uvádí, že ve správním řízení ani v řízení před soudem se nemohl vyjádřit a provést potřebné důkazy. Dle tvrzení stěžovatele došlo v jeho případě rovněž k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení - Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uvedla, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. O podané žalobě bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s §250f odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť účastníci řízení s tímto postupem přes výzvu soudu nevyjádřili svůj nesouhlas (viz doklad o doručení výzvy založený na č. l. 7 soudního spisu). Rozsudek byl vyhlášen veřejně (viz čl. 22 soudního spisu).
Ředitel Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ve velmi podrobném vyjádření popsal průběh daňové kontroly a správního řízení ve věci doměření daně z přidané hodnoty. Kromě jiného uvedl, že stěžovatel byl dne 6. 12. 1999 vyzván, aby prokázal oprávněnost nadměrného odpočtu za měsíc říjen 1994 a současně byl seznámen se zahájením kontroly daně z přidané hodnoty za období roku 1994. Při jednání téhož dne stěžovatel správci daně předal některé doklady, avšak ani hlavní kniha ani deník předloženy nebyly s odůvodněním, že dosud nebyly zavedeny a že účetní dosud nezakoupila potřebný program. Z jednání byl sepsán protokol a byl podepsán všemi zúčastněnými osobami. I když již tímto krokem byla zahájena daňová kontrola, byla správcem daně ještě týž den vydána a stěžovatelem převzata písemná výzva k předložení účetnictví v následující den. Z hlediska daně z přidané hodnoty je účetnictví potřebné pro ověření splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně, stanovený §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"). Jestliže stěžovatel v průběhu roku pravidelně vykazoval vysoké odpočty daně, pak musel v daňových dokladech, na jejichž základě odpočet nárokoval, také účtovat. Jestliže o daňových dokladech neúčtoval, nárok na odpočet mu v žádném z předchozích zdaňovacích obdobích nevznikl. Účetní uzávěrku, ačkoli to stěžovatel tvrdí, po něm správce daně nepožadoval a pro ověření nároku na odpočet v jednotlivých zdańovacích obdobích není vůbec potřebná. K námitce vztahující se k délce lhůty pro předložení účetnictví zastává finanční ředitelství i nadále názor, že tato lhůta byla dostačující, neboť správce daně požadoval jen to, co muselo existovat v době, kdy si stěžovatel uplatňoval nárok na odpočet. Finanční ředitelství dále uvedlo, že správce daně šetřením zjistil, že stěžovatel si uplatňoval nárok na odpočet na základě listinných dokladů - faktur, u nichž nebylo prokázáno, že je vystavila osoba, uvedená na nich jako dodavatel, daň z těchto nákupů nebyla nikdy přiznána ani odvedena, a bylo prokázáno, že odborný posudek na nakupované a prodávané zboží (chrysoberyl) je falešný, a cena, i kdyby se přistoupilo na to, že jde o surové diamanty, je hrubě nadhodnocena. Jestliže nebylo prokázáno, že dodavatel na dokladu předmětné zboží dodal, lze z toho dovodit, že zdanitelné plnění uskutečnila osoba neznámá, a tento doklad tak postrádá náležitosti, stanovené §12 odst. 2 písm. a) a b) zákona o dani z přidané hodnoty s tím, že i to je důvod pro neuznání nároku na odpočet.
II.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se nejdříve zabýval stěžovatelovými námitkami ohledně procesního postupu Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil, že dne 26. 5. 1998 byla právnímu zástupci stěžovatele doručena společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku rovněž výzva podle §250f o. s. ř. Byla mu stanovena lhůta 15 dnů k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel ani jeho právní zástupce ve lhůtě nevyjádřili, soud postupoval v souladu s odstavcem 1 písm. b) cit. ustanovení, a považoval za souhlas i tu skutečnost, že, účastník řízení do patnácti dnů od doručení výzvy nevyjádřil svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. O těchto následcích byl stěžovatel v předmětné výzvě soudem poučen. Ze soudního spisu dále vyplývá, že rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 16. 6. 1999, o čemž svědčí protokol o vyhlášení rozsudku založený na č. l. 22 soudního spisu. Z uvedeného je zřejmé, že procesní postup soudu byl v souladu jak s příslušnými ustanoveními o. s. ř., tak s v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR. V tomto směru tedy Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
Další námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti se týkají věcného obsahu rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tyto námitky byly stěžovatelem uplatněny již ve správním řízení a rovněž tak v řízení před Městským soudem v Praze. Ústavní soud v této souvislosti musí opět konstatovat, že není další odvolací instancí v systému soudnictví, a že mu tedy nepřísluší zkoumat a posuzovat celkovou zákonnost nebo dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Tak je tomu i v případě stěžovatelových námitek, týkajících se lhůty stanové ve výzvě z 6. 12. 1994, samotné výzvy nebo údajné nerovnosti účastníků řízení. K těmto námitkám stěžovatele zaujal jednoznačné stanovisko Městský soud v Praze a Ústavní soud neshledal, že by jeho rozhodnutí v tomto směru porušilo nějaké základní právo či svobodu stěžovatele.
Stěžovatel namítá, že výzva k předložení jeho účetnictví ze dne 6. 12. 1994 nesplňovala požadavky kladené na takový úkon zákonem o správě daní a poplatků. K tomu zaujal Městský soud v Praze názor, podle nějž se jednalo o jednoduchý a zvláště naléhavý úkon, pro jehož splnění může být dle §14 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanovena správcem daně lhůta i kratší než je 8 dnů. Jednoduchost tohoto úkonu dle názoru soudu spočívala v tom, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví po celou dobu své existence či po dobu, po kterou provozují podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost. Jinými slovy, správce daně nepožadoval po stěžovateli nic jiného, než předložení účetnictví, které již v době výzvy mělo existovat. Současně šlo o zvlášť naléhavý úkon, neboť zaúčtování jednotlivých dokladů má souvislost s uplatněním nároku na odpočet daně a rozhodné okolnosti byly předmětem prováděné kontroly. Tento výklad obecného soudu je plně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků a Ústavní soud neshledal v jeho závěru žádné pochybení. Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí vypořádal rovněž s námitkou porušení §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož správce daně volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují. Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pokud by stěžovatel o dokladech, na základě kterých uplatňoval nárok na odpočet, účtoval tak, jak mu ukládá zákon, pak by požadované účetnictví mohl ve lhůtě stanovené mu správcem daně předložit. Ani namítané porušení rovnosti účastníků daňového řízení Městský soud v Praze neshledal, když zjistil, že tato námitka žalobce se vztahuje nikoli k řízení o dani z přidané hodnoty, ale k řízení o dani z příjmu.
Ústavní soud po přezkoumání všech podkladů musí konstatovat, že postupem Městského soudu v Praze a jeho rozsudkem nedošlo k žádnému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu