ECLI:CZ:US:2001:1.US.434.01
sp. zn. I. ÚS 434/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. T. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. 31 Ca 234/2000, s návrhem na zrušení zákona č. 218/1999 Sb., branný zákon, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti Velitelství územní obrany v Hradci Králové, potvrzující rozhodnutí Územní vojenské správy Chrudim, o uznání jeho schopnosti k vojenské činné službě s omezením. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené soudní rozhodnutí zruší a zároveň v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje zrušení zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských úřadech (branný zákon), "popřípadě jeho ustanovení v §2".
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v relevantní části odůvodnění v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních, zejména pak ústavně právní námitky, které vyložil v žalobě proti rozhodnutí Velitelství územní obrany v Hradci Králové.
Ve věci jde především a toliko o námitku porušení rovnosti, resp. zákazu diskriminace, jak ji garantuje Listina základních práv a svobod v čl. 1 a čl. 3. K tomu Ústavní soud poznamenává, jak již ostatně judikoval v četných případech předchozích, že z obecného pohledu ústavní zásadu rovnosti nelze pojímat absolutně, jako kategorii abstraktní, jedná se toliko o rovnost relativní. Této zásadě je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům či při uložení povinností mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo, resp. všem uložena stejná povinnost. Ústavní soud se v zásadě ztotožňuje s vývody krajského soudu, že pokud zákon omezuje rozsah odvodní povinnosti z důvodů fyziologických a sociálních toliko na muže, nelze takové ustanovení chápat jako preferenci žen a diskriminaci mužů, ale jako omezení povinností na základě zákona. Takové omezení není libovůlí, ale zákonem, tedy v souladu s ústavní výhradou provedenou diferenciací povinností, která je ostatně podložena ústavně zaručeným právem na zvýšenou ochranu zdraví žen podle čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nelze akceptovat ani námitku porušení čl. 4 odst. 3, neboť omezení základních práv a svobod v daném případě platí pro všechny případy, které splňují (zákonem) stanovené podmínky, nejde tedy o omezení práva, resp. uložení povinnosti aplikovatelné toliko u stěžovatele, ale u všech osob mužského pohlaví zdravotně způsobilých k výkonu vojenské činné služby (obdobná situace jako u žen je proto např. u mužů, kteří nevyhovují zdravotním požadavkům na výkon vojenské činné služby). Pro úplnost je možné uvést, že ani čl. 1 ani čl. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat mechanicky a izolovaně, tato ustanovení mají charakter toliko základních obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první Listiny základních práv a svobod. Principy, obsažené v těchto úvodních článcích, se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Proto je v daném případě nutno je vykládat v návaznosti právě na čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nemohl zabývat návrhem na zrušení zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských úřadech (branný zákon), neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu