ECLI:CZ:US:2001:1.US.436.2000
sp. zn. I. ÚS 436/2000
Usnesení
I. ÚS 436/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2000, č. j. 26 Cdo 2/99-102, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 1998, č. j. 5 Co 2048/98-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně vyslovil názor, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost v právech dle čl. 1 Listiny, "zaručenost práv" ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ke své stížnosti blíže uvedl, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 1995, č. j. 18 C 260/95-36. Ve smyslu prvoinstančního rozhodnutí soudu byla vedlejší účastnici paní D. Č. (dále jen "vedlejší účastnice"), uložena povinnost vyklidit byt po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rozsudkem soudu druhého stupně byla žaloba stěžovatele zamítnuta a stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel dále konstatoval, že v souladu s ust. §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), napadl pravomocný rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Podstatou sporu v předmětné věci byla okolnost, že vedlejší účastnice (dle žaloby) nevyklidila byt po uplynutí sjednané doby nájmu.
Stěžovateli na základě dohody o převodu nemovitostí dle zákona č. 403/1990 Sb. ze dne 7. 1. 1991 byl vrácen obytný dům čp. 18 v P. ulici v Českých Budějovicích. Tento dům byl domem nájemním a v době jeho vydání byly všechny byty v domě obsazeny. Stěžovateli byl předmětný dům předáván s tím, že "Podnik bytového hospodářství ukončí s uživateli dohody o užívání ke dni 13. 2. 1991". Stěžovatel uvedl, že z toho důvodu uzavřel se všemi nájemníky nové nájemní smlouvy, které s ohledem na nutnou rekonstrukci domu byly uzavřeny na dobu určitou. S vedlejší účastnicí se tak stalo dne 29. 4. 1991 a 26. 6. 1992.
Protože vedlejší účastnice byt po uplynutí sjednané doby nájmu nevyklidila, obrátil se stěžovatel na okresní soud, který vedlejší účastnici uložil byt vyklidit poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice (dle názoru stěžovatele soud vázal povinnost byt vyklidit na bytovou náhradu, aniž by tato povinnost vyplývala ze zákona, a uložil mu tedy více povinností, než ukládá zákon). Krajský soud následně žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 3. 1996, č. j. 7 Co 501/96-64, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, č. j. 2 Cdon 1848/96-76, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém dalším rozsudku, jež nyní stěžovatel napadá, setrval na svém stanovisku a opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že se vedlejší účastnice dovolala neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. §49a občanského zákoníku, když nájemní smlouvu na dobu určitou uzavřela v omylu, který měl u ní stěžovatel vyvolat.
Stěžovatel v závěru své stížnosti uvedl, že při jednání u krajského soudu vznesl jeho právní zástupce námitku promlčení, která byla takto protokolována. Pokud výše uvedené z obsahu spisu nevyplývá, musí se jednat o nedostatek vzniklý nikoliv při protokolaci, ale při přepisu magnetofonového záznamu do protokolu.
Ústavní soud při posuzování uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z listinného materiálu k předmětné věci, jakož i z vyjádření obecných soudů.
Nejvyšší soud se k uvedené věci vyjádřil v tom smyslu, že odkázal na právní argumentaci obsaženou v odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal rovněž na odůvodnění svého napadeného rozsudku a ohledně problematiky promlčení pak na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, který se zabýval i obsahem podání stěžovatele učiněného při odvolacím jednání dne 16. 10. 1998. S hodnocením a výkladem tohoto podání, jak plyne z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, krajský soud vyslovil souhlas.
V závěru svého vyjádření krajský soud uvedl, že si není vědom žádného procesního pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces či porušení rovnosti účastníků, a to ani ve vztahu k námitce nesprávné protokolace. Konstatoval, že i stěžovatel přiznal, že bylo protokolováno přesně to, co účastníci přednášeli. Způsob přepisu protokolace z magnetofonového záznamu pak vylučuje nesprávnost písemného zachycení nahrávky. Přepsaný protokol je předsedkyní senátu čten a jakákoli nesprávnost přepisu, včetně vynechání části protokolace, by byla předsedkyní opravena.
Z obsahu spisu vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 10. 1998, č. j. 5 Co 2048/98-89 (poté, co jeho rozsudek ze dne 29. 3. 1996, č. j. 7 Co 501/96-94, byl k dovolání stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, č. j. 2 Cdon 1848/96-76), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení vedlejší účastnice z předmětného bytu zamítl. Dále pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění, učiněných v řízení předcházejícím zrušení jeho rozsudku ze dne 29. 3. 1996, odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o nájmu předmětného bytu, uzavřená mezi účastníky na dobu určitou, je podle ustanovení §49a o. z. relativně neplatná pro omyl vedlejší účastnice, která se této neplatnosti dovolala u jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 6. 11. 1995. Krajský soud dovodil, že vedlejší účastnice uzavírala předmětnou smlouvu s tím, že jde pouze o smlouvu na přechodné období, a to než bude uzavřena další smlouva na dobu neurčitou, přičemž (na základě prohlášení stěžovatele, že nebude z bytu vystěhována a bude moci byt užívat do té doby, než si zajistí jiné bydlení), vycházela z mylné skutečnosti, že důsledkem uzavírané smlouvy nebude její povinnost se z bytu vystěhovat po uplynutí doby, na kterou byla smlouva uzavřena. Předchozí nájemní smlouvu ze dne 29. 4. 1991 pak shledal odvolací soud neurčitou, přičemž důvody její neurčitosti blíže rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. V návaznosti na shora uvedené odvolací soud věc uzavřel tak, že žaloba není důvodná, neboť vedlejší účastnici svědčí právo nájmu k předmětnému bytu.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ve smyslu ust. §241 odst. 3 o. s. ř. dovolání. Argumentoval přitom obdobně jak ve své ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud se v dané věci podrobně zabýval postupem odvolacího soudu. Dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl na základě zjištění, že vedlejší účastnice vycházela při uzavírání předmětné smlouvy z ujištění stěžovatele, že po skončení v ní uvedené doby bude uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou a že ji stěžovatel z bytu "nevyhodí". Uvedená skutková zjištění (která stěžovatel ve svém dovolání ani nezpochybnil), čerpal odvolací soud z výpovědi stěžovatele a vedlejší účastnice. Tato zjištění odvolacího soudu byla, dle názoru dovolacího soudu, podložena důkazy, které byly v řízení provedeny a které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, přičemž v jeho hodnocení nebyl shledán dovolacím soudem logický rozpor. Dovolací soud odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatele v tom smyslu, že vedlejší účastnice "žádným hodnověrným způsobem neprokázala své tvrzení o omylu, ve kterém uvedený úkon učinila". Dovolací soud správně v dané věci poukázal na zásadu projednací, kterou je ovládáno řízení sporné (tzn. i předmětná věc). Účastník, který neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, musí nést nepříznivé následky v podobě takového zjištění soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Z obsahu spisu je patrné, že vedlejší účastnice tvrdila skutečnosti rozhodné pro posouzení platnosti předmětné smlouvy z hlediska ust. §49a o. z. Měl-li v úmyslu stěžovatel toto tvrzení vyvrátit, resp. zpochybnit, bylo na něm, aby sám navrhl potřebné skutečnosti a aby o nich nabídl také důkazy. Pokud tak neučinil (a z obsahu spisu nelze učinit závěr, že by se tak stalo), nemohl se v dovolacím řízení úspěšně dovolávat toho, že tvrzení vedlejší účastnice nebylo prokázáno.
Dovolací soud dále konstatoval, že odvolací soud nepochybil, pokud uvedená skutková zjištění posoudil po právní stránce podle ust. §49a o. z. a dospěl tak k závěru, že nájemní smlouva ze dne 26. 6. 1992 je relativně neplatná pro omyl vedlejší účastnice, která se této neplatnosti dovolala. Dovolací soud se řádně zabýval i námitkou stěžovatele ohledně promlčení tohoto nároku. Podle ust. §100 odst. 1 o. z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. Ve smyslu ust. §101 o. z. se na danou věc majetkové povahy vztahuje obecná tříletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Předpokladem promlčení tohoto práva je vedle marného uplynutí promlčecí doby též projev vůle druhé strany právního úkonu - tj. vznesení námitky promlčení. Soud k promlčení přihlédne jen k námitce subjektu oprávněného k jejímu vznesení (promlčené právo se nepřizná, dovolá-li se tento subjekt promlčení). Z obsahu spisu (protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 16. 10. 1998), vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce pouze uvedl: "Nesouhlasíme s tím, že by se odpůrkyně dovolala relativní neplatnosti v tříleté lhůtě". Dovolací soud bez pochybení z jeho strany dále konstatoval, že z obsahu protokolu se nepodává, že by stěžovatel vznesl námitky proti správnosti protokolace či se domáhal jejího doplnění. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem dovolacího soudu, podle kterého nelze z přednesu stěžovatele dovodit, že by se v dané věci jednalo o námitku promlčení ve smyslu ust. §101 odst. 1 o. z. (zejména s odkazem na skutečnost, že stěžovatel tak učinil prostřednictvím advokáta, který poskytuje kvalifikované právní služby). Z takto vysloveného nesouhlasu nelze dovodit, jaké právní důsledky stěžovatel sledoval. Dovolací soud věc správně uzavřel tak, že nelze učinit závěr v tom smyslu, že by stěžovatel namítl promlčení práva vedlejší účastnice dovolat se relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, resp. že by se dovolal promlčení. Dovolací soud proto bez jakýchkoli pochybení z jeho strany dovolání stěžovatele ve smyslu ust. §243b odst. 1., části věty za středníkem, o. s. ř. zamítl.
Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím k okolnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu