ECLI:CZ:US:2001:1.US.437.01
sp. zn. I. ÚS 437/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. T. R., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 2 To 9/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 37 T 12/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12. 7. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 17. 7. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, podle nichž se měl společně s J. S. dopustit trestné činnosti popsané v bodě 2. a, b, c, rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel však tvrdí, že se trestných činů pozměňování a padělání peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, nedopustil.
Poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a stejně pečlivě neobjasňovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch. Podle názoru stěžovatele nebyla obecnými soudy respektována povinnost hodnotit důkazy sice podle svého vnitřního přesvědčení, založeného však na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jelikož nepřímé důkazy k prokázání viny netvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která by vylučovala možnost jakéhokoliv jiného závěru.
Namítá, že odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě neobsahuje náležitý rozbor a hodnocení důkazů a vytýká obecným soudům i to, že se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, resp. že neuvěřily jeho obhajobě. Dovolává se nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000.
Stěžovatel se odvolává i na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je toho názoru, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a neodpovídá hlediskům rozhodným pro jeho ukládání.
Po zevrubném zhodnocení ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obou obecných soudů a připojeného soudního spisu, Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 12/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 37 T 12/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona (bod 1. rozsudku), trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (bod 2. a, b, c, rozsudku spolu s obviněným J. S.) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (bod 3. rozsudku) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců a trestu vyhoštění v trvání 10 let.
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (a obviněného S.), věc přezkoumával, odvolání stěžovatelů zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Z obsahu odvolání podaného stěžovatelem je patrno, že stěžovatel popíral, a to již od počátku trestního stíhání, že by se měl dopustit jednání, které bylo soudem prvního stupně posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona (bod 2. a, b, c, rozsudku), a poukazoval na to, že pokud se týká C., zde rozměňoval pouze 4 kusy stodolarových bankovek, avšak podle záznamů příslušného zařízení se mělo jednat o 9 kusů bankovek. Uvedené záznamy je třeba podle tvrzení stěžovatele považovat za značně nevěrohodné, což je údajně podepřeno i výpovědí spoluobžalovaného S., neboť i on ve své výpovědi uvádí, že v Casinu měnil jiný počet bankovek, než jaký je uveden v záznamech Casina. Dále poukazuje na to, že nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by si byl vědom toho, že udává padělky bankovek. Přináší vlastní verzi obhajoby, podle které předmětné bankovky zakoupil od neznámé osoby v Ostravě, přičemž bankovky v něm naprosto nevzbuzovaly jakoukoliv pochybnost o jejich pravosti. Stěžovatel v odvolání namítá i to, že se soud prvního stupně ne zcela zabýval jeho obhajobou a že je toho názoru, že jsou v jeho věci splněny předpoklady pro uložení mírného trestu odnětí svobody v rámci základní sazby stanovené v ustanovení §171 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s námitkami uplatněnými v tomto odvolání, konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v rámci tohoto odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2000, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Uvedenými námitkami stěžovatele se však odvolací soud zabýval v rámci přezkumného řízení a řádně a přesvědčivým způsobem se s nimi také ve svém rozhodnutí vypořádal.
Ústavní soud tak po prostudování připojeného soudního spisu v projednávané věci neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ze spisového materiálů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí také jasně vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, a z jakých důvodů neuvěřily obhajobě stěžovatele.
Řízení před obecnými soudy bylo provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, jíž je zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Ústavní soud proto nemohl přisvědčit poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 463/2000.
Ústavní soud k návrhu ústavní stížnosti stěžovatele připomíná, jak již uvedl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a v zásadě mu tedy nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Touto otázkou se může zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z obsahu spisového materiálu nejsou patrna.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v projednávané věci neshledal ani porušení zásad ukládání trestu ve smyslu ustanovení §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §3 odst. 4 trestního zákona a proto nemohl přisvědčit námitce stěžovatele o nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění za uvedené trestné činy.
Ze všech těchto důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu