ECLI:CZ:US:2001:1.US.438.2000
sp. zn. I. ÚS 438/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného advokátem JUDr. K. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 37 C 71/98, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 1 Co 202/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze ve věci stěžovatele (žalobce) proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaný") na ochranu osobnosti zamítl návrh, aby žalovaný zaplatil stěžovateli částku 1 milion Kč.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 6. 1996, sp. zn. 2 T 60/96, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže (za odcizení 175 kg řepy v hodnotě 140 Kč) a byl odsouzen k trestu vyhoštění. Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona však citovaný rozsudek zrušil a zprostil stěžovatele obžaloby s poukazem na to, že skutek, který byl předmětem trestního stíhání, nebyl trestným činem. Stěžovatel se proto domníval, že Okresní soud v Lounech označeným rozsudkem porušil jeho právo na ochranu osobnosti.
Městský soud v Praze však uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit popř. ohrozit osobnostní práva chráněná v §11 a násl. občanského zákoníku. Nicméně v souzené věci se ze strany žalovaného jednalo o výkon soudní moci, což je okolnost vylučující protiprávnost a k zásahu tedy došlo "v rámci přiměřeného hájení veřejných chráněných zájmů".
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.
Shledal totiž správnými jak skutková zjištění, která provedl nalézací soud, tak právní závěry z nich vyvozené. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby prý nejde tam, kde k němu došlo v rámci výkonu zákonem stanoveného práva nebo kde šlo o plnění zákonem uložené právní povinnosti. Mezi tyto případy odůvodněné veřejným zájmem náleží i výkon rozhodovací činnosti státních orgánů. Protože se v daném případě jednalo o výkon soudní moci, byla neoprávněnost zásahu do osobnostních práv vyloučena. Na tom prý nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel byl později - po vyhovění stížnosti pro porušení zákona - zproštěn obžaloby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 1 Ústavy ČR. Protiústavnost napadených rozsudků spatřuje stěžovatel v tom, že byl protizákonně trestně stíhán, dále bylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života a byla porušena rovněž jeho svoboda pohybu a pobytu. Stěžovatel se totiž snažil předmětný odsuzující trestní rozsudek splnit, avšak nebyl vpuštěn do Slovenské republiky a v návaznosti nato byl rovněž trestně stíhán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť se prý neoprávněně zdržoval na území ČR. V důsledku odsuzujícího rozsudku došlo u stěžovatele údajně i ke "zhroucení rodinného života", neboť neměl kde bydlet, nemohl dostat práci a neměl tedy prostředky na živobytí. Musel proto své dítě předat do dětského domova, odkud však prý jeho dítě bylo transportováno na Slovensko (jelikož má občanství SR) a stěžovatel neví, kde se v současnosti nachází. Neoprávněným zásahem žalovaného proto údajně došlo k porušení práva stěžovatele na čest a důstojnost podle čl. 10 Listiny, jeho práva na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny a byla porušena i jeho osobní svoboda zaručená článkem 8 Listiny.
Stěžovatel se domnívá, že pokud se v řízení zjevně jednalo o protiprávní postup, nemůže být vydaný rozsudek jednáním vylučujícím protiprávnost. Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušeny.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním neztotožňoval), popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se zabýval námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti. Jejich podstata tkví v tom, že prý obecné soudy neposkytly ochranu jeho osobnostním právům a že měly jeho žalobě vyhovět, neboť stěžovatel byl protizákonně trestně stíhán a odsouzen.
K tomu Ústavní soud - ve shodě s právním názorem obecných soudů - uvádí, že koncepce osobnostních práv podle občanského zákoníku (§11 a násl.) je založena na principu, že fyzická osoba se může domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do osobnostních práv, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Přitom způsobilý zásah do osobnostních práv může být toliko takový, který je neoprávněný. Za neoprávněný zásah do osobnostních práv v uvedeném smyslu však nemůže být považován odsuzující rozsudek obecného soudu, vydaný v rámci jeho kompetence, byť byl později jako protizákonný zrušen. Na tyto případy totiž pamatuje speciální právní úprava, která musí být - v souladu s obecnou interpretační zásadou lex specialis derogat generali - aplikována přednostně. To znamená, že případy protizákonného rozhodnutí státního orgánu nelze řešit podle obecné úpravy, obsažené v občanském zákoníku, nýbrž v rámci odpovědnosti za škodu podle - tehdy aplikovatelného - zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu