ECLI:CZ:US:2001:1.US.44.01
sp. zn. I. ÚS 44/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 6 To 668/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 23. 1. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §261 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 70 hodin.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
Stěžovatel je toho názoru, že byl odsouzen za jednání, které nelze vůbec považovat za spáchání trestného činu. Zpochybňuje právní posouzení svého jednání krajským soudem a má i za to, že byl odsouzen za jednání, za které však nebyl stíhán. Na podporu svých tvrzení uvádí, že byl obžalován pro údajnou podporu nebo propagaci závadného hnutí, odsouzen však byl za zcela jiné jednání, které spočívá v projevování sympatií k závadnému hnutí. Stěžovatel je tak přesvědčen, že krajský soud porušil obecnou zásadu totožnosti skutku.
V další části své podrobné ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na svoji obhajobu, podle níž sice chtěl navštívit koncert skinheadských rockových kapel a měl přitom na sobě leteckou bundu s uvedenými nášivkami, avšak nechtěl propagovat sympatie k fašismu či jinému obdobnému hnutí a již vůbec ne propagovat převahu bílé rasy, rasovou nenávist a nacionální nenávist. Zdůrazňuje, že se nikdy v minulosti podobného koncertu či jiné akce přívrženců hnutí skinheads nezúčastnil. Koncert v Lidovém domě chtěl navštívit pouze ze zvědavosti a bundu s nášivkami si vzal, neboť měl strach z fyzického napadení ze strany ostatních účastníků koncertu. Přesný význam nášivek mu nebyl znám, rozhodně nevěděl, že jejich nošení je trestné a že by měly propagovat fašismus nebo jiné podobné hnutí či rasovou zášť a nadřazenost bílé rasy. Necítil se a necítí se být rasisticky založen, ani v dřívější době ani v současnosti nebyl a není skin.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že v řízení před krajským soudem nebyla jeho obhajoba vyvrácena. Přesto však krajský soud dovodil právní závěr, že měl spáchat trestný čin podle §261 trestního zákona, a to v nepřímém úmyslu, který by měl spočívat v lhostejnosti k následku předpokládanému skutkovou podstatou tohoto trestného činu. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a naopak se domnívá, že výše specifikovaná skutková zjištění soudu by měla vést k jeho vyvinění. Je přesvědčen, že z provedeného dokazování vyplynulo, že nevěděl a podle svých možností ani vědět nemohl, že nošení předmětných nášivek na veřejnosti je trestné. Poukazuje na to, že tato skutečnost nebyla do odborné instruktáže známa ani zasahujícím policistům. Dovozuje tedy, jestliže má projevování sympatií, jehož se měl dopustit, spočívat pouze v nošení nášivek, pak má za to, že jednal v negativním omylu o normativním znaku skutkové podstaty, který je třeba posuzovat stejně jako negativní omyl skutkový a dovolává se věci nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, č.j. IV ÚS 565/99 a poukazuje též na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 9. 1992, na základě kterého dovozuje, že není rozhodující název hnutí, ale vnitřní vztah obžalovaného k názorům a cílům hnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu Plzeň-jih, Krajského soudu v Plzni a připojil si spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 2 T 32/99.
Okresní soud Plzeň-jih ve svém písemném vyjádření konstatuje, že setrvává na právních a skutkových zjištěních, které jsou popsány v odůvodnění rozsudku, jimž ve věci naposledy rozhodoval.
Krajský soud v Plzni pak ve svém písemném vyjádření ohledně procesní námitky stěžovatele o porušení obecné zásady totožnosti skutku uvádí, že právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě není soud vázán (§220 odst. 3 trestního řádu). Dále pak krajský soud poukazuje na to, že i přes rozpor věty skutkové a právní v odsuzujících rozsudcích Okresního soudu Plzeň-jih, č.j. 2 T 32/99 - 163 ze dne 25. 9. 2000 a navazujícího rozsudku soudu odvolacího ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 6 To 668/2000, k němuž ve vztahu ke znaku stránky objektivní, nedopatřením došlo, rozhodovaly oba obecné soudy při zachování totožnosti skutku. Tento závěr pak podle názoru krajského soudu vyplývá ze zachování ostatních znaků trestného činu charakterizujících osobu pachatele, místo a čas spáchání a především způsob spáchání - nošením bundy s přesně specifikovanými symboly.
Ohledně dalších námitek stěžovatele krajský soud konstatuje, že jde o opakování argumentů obhajoby, jimiž se soud zabýval již v přezkumném řízení, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Závěrem svého písemného vyjádření poukazuje na to, že podle uznávané soudní praxe i vědeckého výkladu vyplývá, že projev sympatie ve smyslu §261 trestního zákona znamená vyjádřit buď výslovně nebo konkludentně svůj pozitivní názor a vztah k hnutí. Přitom názor a vztah pachatele vyjadřuje bez přímého úmyslu ovlivnit jiné osoby.
Z připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 2 T 32/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl původně rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 5. 1999, č.j. 2 T 32/99 - 69, zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu, že dne 28. 11. 1998 kolem 19. 00 hodin ve Šťáhlavech, okr. Plzeň-jih, cestou k Lidovému domu na sraz příznivců hnutí Skinheads před několika policisty nášivkami na bundě o velikosti 8 cm zobrazujícími červeně lemovaný keltský kříž s nápisem Skinheads a White Power a s kruhovým odznakem s černým trigiem s nápisem White Race - our Pride napodobujícím nacistický odznak, propagoval převahu bílé rasy, rasovou nenávist a nacionální socialismus, tedy měl veřejně propagovat sympatie k fašismu a k jinému podobnému hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů a hlásá národnostní a rasovou zášť, čímž měl spáchat trestný čin podpory a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů podle §261 trestního zákona. Důvodem zproštění bylo ustanovení §226 písm. b) trestního řádu (jednání není trestným činem).
Krajský soud v Plzni, který pak z podnětu odvolání okresního státního zástupce věc přezkoumával, dospěl k závěru, že se okresní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, neopatřil a neprovedl všechny dostupné důkazy. V odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 8 To 220/99, uvedl, že okresní soud tak dospěl k předčasným závěrům a důkazy provedené nehodnotil zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Soudu prvního stupně bylo pak odvolacím soudem naznačeno, v jakém směru zůstalo důkazní řízení v posuzované věci neúplné, bylo uloženo opatřit a provést důkazy další a po doplnění řízení důkazy hodnotit důsledně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu.
Odvolací soud zastává názor, že bez ohledu na výsledek doplněného dokazování je nutné poukázat na to, že obžalovaný sám v posuzované věci doznal, že zná význam nášivky "bílá síla" či "bílá moc" a dále na to, že právě na této nášivce je výslovně uveden i nápis "Skinheads" a že obžalovaný tedy nejméně v eventuálním úmyslu projevil sympatie k uvedenému hnutí, neboť výrok "bílá síla" vyjadřuje nadřazenost bílé rasy nad ostatními.
Okresní soud Plzeň-jih v novém hlavním líčení ze dne 13. 4. 2000 uznal stěžovatele vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §261 trestního zákona a podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona bylo upuštěno od potrestání (rozsudek ze dne 13. 4. 2000, č.j. 2 T 32/99 - 112).
Proti tomuto v pořadí druhému rozsudku okresního soudu podali odvolání jednak okresní státní zástupce v neprospěch stěžovatele, jednak stěžovatel sám. Okresní státní zástupce napadl odvoláním pouze výrok, jimž bylo upuštěno od potrestání, stěžovatel napadl výrok o vině. Stěžovatel ve svém odvolání napadal nesprávné zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, vyslovil názor, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl projevovat veřejně sympatie k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod občanů a poukázal i na to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že měl v úmyslu zúčastnit se koncertu ve Šťáhlavech pouze ze zvědavosti, když před tím podobné akce nikdy nenavštívil a leteckou bundu si oblékl pouze z obavy z fyzického napadení.
Krajský soud v Plzni pak svým usnesením ze dne 12. 6. 2000,
sp. zn. 6 To 297/2000, k odvolání obou odvolatelů napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí ze dne 12. 6. 2000 odvolací soud uvedl, že přesto, že okresní soud postupoval důsledně podle pokynů odvolacího soudu, je mu třeba vytknout, že při podstatných rozporech v hodnocení osoby obžalovaného třídní učitelkou Osobovou v předchozí trestní věci a v dané trestní věci, nebyla tato předvolána k důvodnému návrhu obhajoby na doplnění dokazování jako svědkyně. Podle názoru odvolacího soudu se soud nalézací nesnažil odstranit zmíněné zásadní rozpory v jejím hodnocení osoby obžalovaného a jeho vztahu k hnutí Skinheads. Proto uložil v tomto směru dokazování doplnit a provedené důkazy zhodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu podle §2 odst. 6 trestního řádu a zaujmout jednoznačný postoj i obhajobě obžalovaného uplatněné jak v průběhu hlavního líčení, tak zejména v odůvodnění opravného prostředku.
Okresní soud Plzeň-jih svým v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 25. 9. 2000, č.j. 2 T 32/2000 - 163, uznal stěžovatele vinným z trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §261 trestního zákona a nově mu uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
I tento rozsudek stěžovatel napadl svým odvoláním, v němž opětovně vytýká soudu prvního stupně, že i přesto, že provedl dokazování ve věci úplným a vyčerpávajícím způsobem, provedené důkazy nesprávným způsobem právně zhodnotil, v důsledku čehož také nesprávně meritorně rozhodl.
Na základě odvolání stěžovatele se trestní věcí zabýval již potřetí v přezkumném řízení Krajský soud v Plzni, který svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 6 To 668/2000, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 9. 2000, č.j. 2 T 32/99 - 163 ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl, že se stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §261 trestního zákona za použití §45 odst. 1 trestního zákona a §45a odst. 1 trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 70 hodin.
Ústavní soud považuje za potřebné na tomto místě poukázat zejména na to, že již v tomto odvolání se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, č.j. IV. ÚS 565/99, uvádí svoji verzi obhajoby, podle které se koncertu zúčastnil jen ze zvědavosti a leteckou bundu si oblékl jen ze strachu z eventuálního napadení, napadá hodnocení důkazů soudem prvního stupně a v neposlední řadě poukazuje na chybějící společenskou nebezpečnost svého počínání.
Ústavní soud poté, co se seznámil s námitkami uplatněnými v tomto odvolání, konstatuje, stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v rámci tohoto odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 9. 2000, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po zevrubném zhodnocení ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a připojeného soudního spisu, Ústavní soud konstatuje, že z hlediska rozhodování Krajského soudu v Plzni, pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a v článcích 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky a ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo soudům učinit správné závěry skutkové i právní.
Ústavní soud je toho názoru, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možné uznat stěžovatele vinným.
Ze spisu je dále patrné, že již v řízení před obecnými soudy stěžovatel vznášel námitky, a to způsobem a argumentací, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti. Na vznesené výhrady stěžovatele reagoval v odůvodnění svých rozhodnutí jak Okresní soud Plzeň-jih, jako soud prvního stupně, tak i Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací.
Ústavní soud považuje za potřebné znovu poukázat na obsáhlé odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, z něhož je patrno, že se odvolací soud námitkami stěžovatele v rámci odvolacího řízení řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal.
Značná pozornost byla odvolacím soudem věnována otázce, zda jednáním stěžovatele byly naplněny formální znaky trestného činu podle
§261 trestního zákona, jakož i to, zda mělo také potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je dále patrné, že se odvolací soud v dostatečném rozsahu zabýval subjektivní stránkou trestného činu, přičemž je zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že jde o zavinění ve formě eventuálního úmyslu.
Ústavní soud zejména odkazuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které odvolací soud uvádí, že úmysl obžalovaného byl bezpečně prokázán, nikoliv z listinných zpráv, výpovědí svědků či polemického hodnocení ze základní školy, ale v podstatě ze znaků objektivní stránky trestného činu (obžalovaný věděl, že se jedná o typický oblek příslušníků hnutí Skinheads, sám připustil, že bundu zakoupil od neznámého skina a i přesto, že se hájil tím, že neznal obsah předmětných nášivek a neodpáral je proto, aby bundu neznehodnotil, přesto již v přípravném řízení připustil, že ví, že jeden z nápisů znamená "bílá síla"). Odvolací soud na tomto místě poukazuje též na to, že tento nápis je vyveden menším písmem na nášivce označené větším typem písma "SKINHEADS". Bez významu není podle názoru odvolacího soudu ani to, že se obžalovaný vydal na shromáždění skinheadských kapel a bundu s nášivkami si oblékl proto, aby nebyl nápadný, tedy aby byl oblečen do typického oblečení příslušníků zmíněného hnutí. Odvolací soud je tak toho názoru, že pokud jde o obsah zmíněných nášivek, jednal obžalovaný přinejmenším ve stavu lhostejnosti k jejich obsahu. Lhostejnost obžalovaného k tomu, zda následek předpokládaný v ustanovení §261 trestního zákona nastane či nenastane, pak podle názoru odvolacího soudu vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem a jde tedy o zavinění ve formě eventuálního úmyslu.
Odvolací soud zdůraznil, že zavinění obžalovaného není prokazováno jen ve vztahu k nápisu Skinheads, ale právě s ohledem na to, že na stejné nášivce je i zmíněný nápis "bílá síla", což v tomto kontextu podle názoru odvolacího soudu dává jednoznačný výklad smyslu jeho použití. Konečně pak podle odvolacího soudu pro závěr o úmyslu obžalovaného není rozhodné to, že se zcela nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu a to, že si bundu oblékl pouze z obavy z fyzického napadení a že se akce zúčastnil ze zvědavosti. Obžalovaný též mohl dovodit a podle názoru odvolacího soudu dovodil, že nášivka s nápisy skinheads a white power propaguje nadřazenost bílé rasy, mohl předpokládat, že podobný význam bude mít i druhá zmíněná nášivka, a to bez konkrétního pochopení jejího smyslu.
Ústavní soud tak nemohl přisvědčit stěžovatelovu poukazu na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 565/99 (negativní omyl o normativním znaku skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy se posuzuje stejně, jako negativní omyl skutkový, stran trestní odpovědnosti za něj), stejně tak jako jeho poukazu na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 9. 1992, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud nepovažuje za podstatný název hnutí, ale vnitřní vztah obžalovaného k názorům a cílům hnutí, kromě jiného v dané věci vyjádřeným v onom anglickém nápise.
Pokud je stěžovatel toho názoru, že byl odsouzen za jednání, za které však nebyl stíhán, je třeba poukázat na obsah sděleného obvinění a na obžalobu, která byla ve věci podána, z nichž je patrné, že jednání stěžovatele, zakládající znaky trestného činu podle §261, je spatřováno v pohybu stěžovatele v bundě, na níž byly našity zmíněné nášivky, čímž měly být veřejně projevovány sympatie k fašismu a k jinému podobnému hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů a hlásá národnostní a rasovou zášť. Následkem bylo porušení zájmu na ochranu rovnoprávnosti lidí bez rozdílu rasy.
Ústavní soud tak dané věci neshledal nic, co by svědčilo této námitce stěžovatele. Obžaloba byla podána pro tentýž skutek, pro který bylo sděleno obvinění. Obecné soudy pak rozhodovaly v trestní věci stěžovatele při zachování totožnosti skutku.
Ústavní soud závěrem k návrhu ústavní stížnosti stěžovatele připomíná, že jak již uvedl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a v zásadě mu tedy nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Touto otázkou se může zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i z obsahu spisového materiálu nejsou patrny.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ze všech těchto důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel také požadoval, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu §39 zákona vzhledem k tomu, že věc je naléhavá. Aniž přijal Ústavní soud v tomto směru příslušné usnesení, od samého počátku řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu