Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.09.2001, sp. zn. I. ÚS 447/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 139/23 SbNU 319 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.447.2000

sp. zn. I. ÚS 447/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti O., s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 84/2000-8, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/5/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 84/2000, a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99 - výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka P. K., kterou byla stěžovateli uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 310.426,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. zamítnuto. Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - Celního ředitelství Plzeň, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné činnosti soudů vyloučeno; procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno dne 27. 5. 1999 a vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 - §263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen zákon č. 13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 310.426,- Kč, tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení §11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení §320 písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v ustanovení §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut tzv. výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek. To dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému soudnímu rozhodnutí, především namítá, že od samého počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou (tj. J. K. vystupující v celním řízení za P. K.), která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky rozhodující (§49a obč. zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že dle ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na celní řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i §57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru stěžovatele je nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, což je právní úprava obsažená v §303 až §312 obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť tímto úkonem byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán exekuční titul. Z toho stěžovatel dovozuje, že v souzené věci došlo k "opomenutí" ústavní zásady ochrany práva (čl. 90 Ústavy ČR) a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8 zrušil. Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části páté, o.s.ř. Soud nadále trvá na svém názoru, že se v dané věci jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by byl stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v §550 příp. §451 a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb., nýbrž podle §73 tohoto zákona, který upravuje vymáhání daňových nedoplatků. Proto Krajský soud v Plzni navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Celní ředitelství Plzeň zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření ze dne 13. 6. 2001, č.j. 10307/1-512/01, a ze dne 22. 9. 2000, č.j. 9358/1-598/00, která podalo ke stejným ústavním stížnostem stěžovatele O., s.r.o., se sídlem v Domažlicích, vedeným u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 445/2000 a sp. zn. IV. 448/2000, neboť obě uvedená vyjádření se plně vztahují i na projednávanou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 447/2000. Celní ředitelství prohlásilo, že pokud by Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelky věcně přezkoumal, musel by dospět k závěru, že žaloba (stejně jako odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava) je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem věci. Celní ředitelství Plzeň dále uvedlo, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí. Celní úřad Folmava ve svém vyjádření uvedl, že jeho výzva ze dne 30. 8. 1999, č.j. 7434/99, k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, je rozhodnutím celního úřadu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit za dlužníka clo a daně, původně vyměřené a předepsané dlužníkovi k zaplacení rozhodnutím celního úřadu ze dne 27. 5. 1999 na tiskopisu JCD, event. Č. 11622019-01821-2. Jedná se proto o rozhodnutí hmotné povahy, které se stalo exekučním titulem pro případné vymáhání nedoplatku na stěžovateli. Předmětná výzva č.j. 7434/99 proto není výzvou ve smyslu ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ta by byla vydána až následně, v případě, že stěžovatel (ručitel) nezaplatí ve stanovené lhůtě. Celní úřad Folmava s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí. Ústavní stížnost je důvodná. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, bylo dne 27. 5. 1999 vydáno celní rozhodnutí, JCD AA č. 11622019018212, kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění ve výši 310 426,- Kč se splatností 10. 6. 1999. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě nezaplatil a proto mu byla zaslána ve smyslu ustanovení §73 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. výzva k zaplacení uvedené částky ve lhůtě 15 dnů s tím, že po této lhůtě již bude bez dalšího přistoupeno k exekučnímu vymáhání dle §73 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti této výzvě dlužník nevyužil.Vzhledem k tomu, že předmětnou částku dlužník nezaplatil, zaslal Celní úřad Folmava dne 30. 8. 1999, č.j. 7434/99, výzvu stěžovateli (ručiteli) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení o ručení ze dne 27. 5. 1999 (záruční listina), vyzván k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od obdržení výzvy. Výzvu ručiteli zhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno, jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 shora citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní; přitom až výzvou určenou ručiteli se týž dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí povahy materiální. Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8, zrušil §82 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. září 2001