ECLI:CZ:US:2001:1.US.460.2000
sp. zn. I. ÚS 460/2000
Usnesení
I. ÚS 460/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 44 To 652/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 44 To 652/2000, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. Nt 215/2000, a sp. zn. Nt 229/2000 tak, že toto usnesení bylo zrušeno ve výroku, jímž byla stěžovateli prodloužena lhůta trvání vazby do 12. 6. 2000 s tím, že důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) b), odst. 2 trestního řádu trvají a znovu bylo rozhodnuto tak, že lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla stěžovateli prodloužena do 26. 5. 2000.
V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je uvedeno, že stěžovatel byl vzat do vazby bezprostředně poté, kdy mu bylo sděleno obvinění pro účastenství na trestném činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, kterého se měl dopustit se spoluobviněnými tím, že měl zorganizovat úmyslné usmrcení poškozeného L. H., který se zabýval obchodováním s lehkými topnými oleji, v úmyslu získat majetkový prospěch. V průběhu vyšetřování byl shromážděn obsáhlý spisový materiál a trestní stíhání stěžovatele bylo rozšířeno o další závažné trestné činy. Soud zdůraznil, že stěžovateli hrozí uložení i výjimečného trestu odnětí svobody. Jelikož při prováděných obchodech disponoval vysokými finančními částkami, je dána reálná obava, že se bude skrývat či vycestuje, aby se vyhnul trestnímu stíhání. S ohledem na to, že ve věci je stíháno více obviněných, jejichž vzájemné vazby byly založeny různými obchodními a jinými aktivitami, a protože vyšetřování nebylo dosud ukončeno, je dána i obava, že stěžovatel bude působit na svědky, aby vypovídali v jeho prospěch. Podle Městského soudu v Praze tak soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 zcela správně dospěla k závěru, že u stěžovatele trvají důvody vazby a městský soud se s těmito závěry ztotožnil.
V mezidobí však došlo v předmětné věci k podstatné změně procesní situace spočívající v tom, že dne 26. 5. 2000 byla k Městskému soudu v Praze na stěžovatele podána obžaloba. Protože vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti nebylo reálné vypracovat obžalobu v zákonem stanovené lhůtě vazby, podal včas státní zástupce návrh na její prodloužení o jeden měsíc, t. j. do 12. 6. 2000, který shledal Městský soud v Praze zcela opodstatněným. Orgány přípravného řízení pak ani celou dobu, o kterou byla vazba prodloužena, nevyčerpaly, a přípravné řízení bylo ukončeno dne 26. 5. 2000 podáním obžaloby. Prodloužení vazby nad tuto lhůtu se proto stalo bezpředmětným. Ústavní stížností napadené usnesení je uzavřeno sdělením, že v době vydání tohoto usnesení je věc ve stadiu řízení před soudem, neboť usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 56 T 12/2000, kterým byla poté věc vrácena státnímu zástupci k došetření, v dané době dosud nenabylo právní moci. Vzhledem k uvedenému však pominula příslušnost soudu I. stupně a od ní odvozená příslušnost nadřízeného soudu, která byla založena pro rozhodování o vazbě podle §26 trestního řádu, a v důsledku toho se soud nemohl zabývat žádostí stěžovatele o propuštění z vazby a nabídnutou peněžitou zárukou, neboť rozhodnutí o vazbě obviněného je v současné době plně v kompetenci senátu, kterému byla věc přidělena.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly důvody podání žádosti o propuštění z vazby a v odůvodnění rozhodnutí používaly "abstraktní a nepřezkoumatelné odkazy a tvrzení", a vytkl Městskému soudu v Praze, "že povrchně zkoumal vazební důvody a bagatelizoval důkazy, uváděné v podáních obhajoby". V daných souvislostech poukázal na nálezy Ústavního soudu, který judikoval, že rozhodování o prodloužení vazby je postupem, na který je nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na rozhodování o vazbě. Poukázal rovněž i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, resp. Evropské komise pro lidská práva, která "nesouhlasila s tvrzením, že závažnost spáchaného trestného činu a závažné podezření vůči stěžovateli může sama o sobě ospravedlnit ponechání stěžovatele ve vazbě". Stěžovatel dále tvrdí, že napadené usnesení nerespektuje rovnováhu mezi veřejným zájmem a ochranou ústavně zaručených práv jednotlivce a že se Městský soud v Praze nezabýval údajnými průtahy při vyřizování jeho žádosti o propuštění z vazby.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, které si Ústavní soud vyžádal, nesouhlasil s uvedenými tvrzeními stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Uvedl, že objasnění předmětné trestné činnosti si vyžádá náročné dokazování, přičemž sama povaha této mimořádně závažné trestné činnosti, jejímž organizátorem měl být stěžovatel, vyvolává obavu, že stěžovatel, kterému hrozí i uložení výjimečného trestu, bude působit na spoluobviněné, aby vypovídali v jeho prospěch. V dalším městský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zopakoval, že hrozba vysokého trestu, povaha věci, jakož i skutečnost, že stěžovatel disponoval vysokými finančními částkami, v daném případě podle jeho názoru vazbu zcela odůvodňují. Pokud stěžovatel namítal, že se městský soud nezabýval stěžovatelem tvrzenými průtahy při vyřizování jeho žádosti o propuštění z vazby, soud uvedl, že o jeho žádosti o propuštění z vazby rozhodl urychleně, jakmile mu byla věc předložena obvodním soudem, protože však již v té době byla ve věci podána obžaloba, nemohl jak po meritorní, tak procesní stránce tyto námitky posuzovat.
Městské státní zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti pouze stručně poznamenalo, že ji pokládá za nedůvodnou. Tvrzení stěžovatele, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 16. 3. 2000, je podle městského státního zastupitelství nelogické, neboť o důvodech jeho vazby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 dne 2. 5. 2000, a práva obviněného tak nebyla dotčena.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), je vázána v souvislosti s ústavní stížností na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba, jakož i postup příslušných soudů při dalším rozhodování o vazbě. Vzhledem k charakteru mimořádně závažné trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit, byla na místě obava, že reálně může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud již dříve judikoval, že o konkrétní skutečnosti, odůvodňující vzetí do vazby, půjde vždy, pokud obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že např. uprchne nebo bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 6, nález č. 74, sp. zn. I. ÚS 62/96). Se zřetelem ke zjištěným okolnostem je možno za zmíněnou "objektivní konstelaci" ve zkoumaném případě považovat obavy, odůvodňující vazbu, vyjádřené v usnesení napadeném ústavní stížností. Zjištěná existence vzájemné návaznosti obviněných je navíc v daném případě doplněna charakterem závažné trestné činnosti a možností dispozice stěžovatele s vysokými finančními částkami, takže lze s vysokou mírou pravděpodobnosti tyto obavy připustit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není, jak již uvedl, soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu.
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí vybočovalo z mezí ústavnosti a že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu