ECLI:CZ:US:2001:1.US.464.01
sp. zn. I. ÚS 464/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele D. F., zastoupeného JUDr. L. R., advokátem, o uložení zákazu Policii ČR, Okresnímu úřadu vyšetřování v Karlových Varech a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele a o příkazu, aby tyto orgány veřejné moci obnovily stav před sdělením obvinění, a to zrušením opatření vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování, Karlovy Vary, ČVS:OVKV-938/40-2000, ze dne 21. 3. 2001 o sdělení obvinění, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, které Ústavní soud obdržel dne 31. 7. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR, Okresnímu úřadu vyšetřování v Karlových Varech, a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech pokračovat v porušování jeho práv a svobod, spočívající v nesprávném vedení trestního stíhání pod ČVS: OVKV-938/40-2000, a vyznačující se stíháním jednání stěžovatele před 1. 1. 1998 jako spáchání trestného činu podle §147 trestního zákona, a to se souhlasem Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech vyjádřeného v rámci řízení pod č.j. 4 Zt 314/2001. Dále požaduje, aby Ústavní soud přikázal těmto orgánům veřejné moci obnovit stav před sdělením obvinění, a to zrušením sdělení obvinění ze dne 21. 3. 2001, případně zastavením trestního stíhání.
Stěžovatel tvrdí, že obě instituce jako orgány veřejné moci svým postupem a opatřeními porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že je trestně stíhán za jednání, které nebylo v době jeho spáchání vůbec trestné. Stěžovatel s postupem orgánů veřejné moci nesouhlasí a interpretaci trestního zákona, na základě které je odůvodňováno použití ustanovení §147 trestního zákona na jednání spáchané před 1. 1. 1998, považuje za účelovou a nepřípustnou. Stěžovatel je totiž názoru, že neodvedení plateb za zaměstnance před 1. 1. 1998 vůbec trestné nebylo.
Na základě tohoto tvrzení se domnívá, že mu může být kladeno za vinu pouze jednání, které by mělo spočívat v tom, že od 1. 1. 1998 do 15. 9. 1999 neodváděl jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., za zaměstnance své firmy pojistné na sociální zabezpečení. Ve sdělení obvinění však není za toto období výše škody specifikována. V této souvislosti poukazuje na to, že znakem skutkové podstaty trestného činu podle §147 trestního zákona je neodvedení plateb ve větším rozsahu, tedy ve výši cca 40 000,-- Kč, přičemž stěžovatel, resp. společnost T., spol. s r. o., neodvedl po 1. 1. 1998 odvody ve výši zdaleka nedosahující částky 40 000,-- Kč.
Stěžovatel vytýká orgánům přípravného řízení i to, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda jednání stěžovatele před 1. 1. 1998 naplňovalo znaky jiného trestného činu.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že aplikace trestného činu podle §147 trestního zákona na jednání, k němuž došlo před 1. 1. 1998, je klasickým případem nepřípustné retroaktivity trestněprávní normy.
Ústavní soud k věci samotné z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil následující.
Opatřením vyšetřovatele ze dne 21. 3. 2001, ČVS: OVKV-938/40-2000, bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákona.
Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že v období let 1993 -1999 spolu s dalším obviněným (ve sdělení obvinění konkrétně uvedeným), jako jednatelé společnosti T., spol. s r. o., neodvedli za zaměstnance této firmy pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti.
Stěžovatel podal dne 22. 3. 2001 žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 trestního řádu. V žádosti uvedl, že příslušný trestný čin byl do trestního zákona zaveden až s účinností od 1. 1. 1998 a že neodvedené platby po 1. 1. 1998 nedosahují částky 40 000,-- Kč, která přestavuje jeden z nezbytných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jak je patrno z jejího vyrozumění adresovému stěžovateli dne 1. 6. 2001, čj. Zt 314/2001-6, přezkoumala na základě jeho žádosti postup vyšetřovatele podle
§160 odst. 1 trestního řádu, a dospěla k závěru, že vyšetřovatel postupoval v souladu s trestněprávními předpisy, když do záznamu o sdělení obvinění obviněným zahrnul i období před datem 1. 1. 1998, přičemž poukázala i na názor Nejvyššího soudu ČR publikovaný pod čj. 4 Tz 63/2000 ze dne 10. 5. 2000 ( použití ustanovení §147 trestního zákona za období před 1. 1. 1998 je akceptováno s ohledem na skutečnosti, že toto ustanovení může být pro pachatele výhodnější tím, že je zde zvláštní případ účinné lítosti podle §147a trestního zákona). Z těchto důvodů bylo sdělení obvinění ponecháno v platnosti.
V posuzované věci je především nutno poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu III. ÚS 62/95, ze dne 30. 11. 1995, publikovaném pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Jinými slovy, v procesu, který teprve probíhá, lze tedy, jak Ústavní soud již konstantně judikuje, případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především orgány činnými v trestním řízení samotnými.
Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda určité jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Zde je předvídaná působnost obecných soudů, popř. orgánů činných v trestním řízení. Tyto orgány dosud věc, o kterou se v ústavní stížnosti jedná, neuzavřely.
Ústavní soud se při rozhodování o porušení principů řádného procesu podle č. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3. 5. 1999).
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že postupem a opatřeními orgánů přípravného řízení nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Senátu Ústavního soudu proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout, aniž by předtím rozhodoval o přednostním projednání věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu