ECLI:CZ:US:2001:1.US.466.99
sp. zn. I. ÚS 466/99
Usnesení
I. ÚS 466/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky obce Hlavní město Praha, zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 348/98, ze dne 31. 3. 1999, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 216/99, ze dne 29. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 9. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 348/98, ze dne 31. 3. 1999, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 216/99, ze dne 29. 6. 1999. V ústavní stížnosti uvedla, že žalobkyně - vedlejší účastnice řízení - se žalobou domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat jí dům čp. 319, parc. č. 958 a parc. č. 957, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 2037, pro k. ú. V. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o povinnosti obce Hl. m. Praha uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Městský soud v Praze přitom vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byl v tomto směru vysloven závazný právní názor s tím, že stěžovatelka je ve sporu povinnou osobou.
Stěžovatelka je přesvědčena, že pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze, který vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR, bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva, a to práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle ust. §4 odst. 1 zákona č. 87/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je povinnou osobou stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona věc drží. Ke dni účinnosti zákona, tedy ke dni 1. 4. 1991, držel věc subjekt odlišný od stěžovatelky. Pokud věc přešla do vlastnictví stěžovatelky, stalo se tak podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), tedy dnem 24. 5. 1991, tj. po účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navíc stěžovatelka není držitelem sporných nemovitostí ani nyní, když věc drží prvá žalovaná - Městská část Praha 2. Z výše uvedeného je tedy stěžovatelka přesvědčena, že není povinnou osobou. Pokud je dovozováno, že na třetího odpůrce přešla povinnost vydat věc, nelze takový závěr opřít o žádnou konkrétní právní úpravu ani o obecně platnou zásadu. Výklad přechodu povinnosti vydat věc na nového nabyvatele je tedy pouze výrazem přesvědčení soudu o povinnosti vydat věc. To je ovšem podle názoru stěžovatelky pohled přirozenoprávní a nikoli pozitivněprávní, kterou se řídí náš právní řád. Stěžovatelka dále namítá, že žalobkyně v době běhu původních lhůt jako oprávněná osoba nesplňovala nezbytnou podmínku pro vydání věci, a to státní občanství ČR. Tento svůj argument opírá stěžovatelka o §17 zákona o státním občanství, podle něhož občan přichází o státní občanství, jestliže nabyl občanství jiného státu. Fakticky to podle jejího názoru znamená, že pokud byla žalobkyně státní občanskou jiného státu, nemohla být současně i občanem České republiky. Osvědčením o státním občanství není státní občanství České republiky žalobkyně prokázáno, neboť příslušný orgán může dát správné stanovisko pouze na základě úplných informací. Jestliže informace o jiném státním občanství žalobkyně nemá příslušný orgán k dispozici, nemůže na to v konečné podobě celkem logicky reagovat.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Městský soud v Praze uvedl, že byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Argument v ústavní stížnosti uvedený, který se dotýká státního občanství žalobkyně , tj. oprávněné osoby, nebyl v předchozím řízení uplatněn a její státní občanství nebylo nikterak zpochybňováno. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí ve věci nebylo rozhodnutím konečným. K postavení povinné osoby se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil zcela v souladu s konstantní judikaturou (např. R 17/1997). Se zřetelem k tomu je irelevantní, že žalobkyně ve sporu odvíjela své postavení oprávněné osoby až od nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Jestliže obce převzaly podle zákona č. 172/1992 Sb. majetek se všemi právy i povinnostmi, které se k němu připínají, pak přirozeně i včetně povinnosti věc vydat oprávněné osobě. Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 2, s. p., v likvidaci, uvedl, že nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích v jeho držení. Dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. pak vlastnictví nemovitostí přešlo na stěžovatelku, když fakticky byla nemovitost předána dne 15. 10. 1992 prvému žalovanému, tj. Městské části Praha 2. Městská část Praha 2 uvedla, že jí byly předmětné nemovitosti svěřeny na základě zákona a následně Statutem Hl. m. Prahy.
Vedlejší účastnice a oprávněná osoba M. S. považuje ústavní stížnost za zcela bezdůvodnou a ztotožňuje se s argumentací uvedenou v odůvodnění napadených rozsudků. Především souhlasí s názorem, že s vlastnickým právem k nemovitosti přešla na obce všechna práva a povinnosti, které měl předchozí vlastník, tedy stát. Pokud by dal soud za pravdu stěžovatelce a její argumentaci, musel by dospět k závěru, že smysl zákona o mimosoudních rehabilitacích byl zcela popřen již za necelých osm týdnů jeho účinnosti právě zákonem č. 172/1991 Sb., neboť tímto zákonem byla znemožněna fyzická restituce většiny nemovitostí, na něž se zákon o mimosoudních rehabilitacích vztahoval. Přijetím cit. zákona však zákonodárce nepochybně takový úmysl nesledoval, když jeho úmyslem bylo především zefektivnit péči o tento majetek, určitě ne však připravit osoby postižené v době nesvobody státní perzekucí o možnost fyzické restituce majetku. Pokud jde o spekulaci stěžovatelky ohledně státního občanství vedlejší účastnice, není zřejmé, co přivedlo stěžovatelku k jejím závěrům.
II.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ČR, dle jehož právního názoru vyjádřeném v rozhodnutí o dovolání se musel odvolací soud při svém rozhodování řídit, totiž, že přechodem majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb. přešly s tímto majetkem také veškerá práva a povinnosti k tomuto majetku se vážící, včetně povinnosti jej vydat podle restitučních předpisů oprávněné osobě.
Ústavní soud se při posuzování této otázky přiklonil k názoru Nejvyššího soudu ČR, který byl vyjádřen v několika jeho publikovaných rozhodnutích (např. Rc 17/97). Je zřejmé, že právní závěry Nejvyššího soudu ČR vycházejí především ze samotné filozofie restitucí jako nápravy některých majetkových křivd spáchaných v minulém režimu, když prvotním zájmem státu bylo a je navrácení fyzického majetku v případech kdy je to možné a teprve v případě, kde to možné není, poskytovat finanční náhradu.
Především je nutné zdůraznit, že věci, které přešly do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb., přešly se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obce jako vlastník s tímto majetkem tedy převzaly nejen povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stíhají vlastníka každé věci, nýbrž i specifickou povinnost, danou restitučními předpisy, tj. povinnost vydat věc, ke které bude později důvodně uplatněn restituční nárok. Pozdější vydání věci oprávněné osobě je z tohoto hlediska svébytným právním titulem zániku vlastnického práva obce. Účastníkem takto založeného právního vztahu nemůže být z povahy věci nikdo jiný, než oprávněná osoba a ten, kdo má v postavení povinné osoby pozbýt svého vlastnického práva. To již není stát, jako je tomu v případech, kdy nárok byl uplatněn ve vztahu k majetku, který podléhal režimu zákona č. 172/1991 Sb. před 24. 5. 1991, nýbrž obec jako právnická osoba od státu odlišná.
Původní určení povinné osoby ve smyslu §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích jako právnické osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona, se tak v důsledku právní úpravy provedené zákonem č. 172/1991 Sb. významně modifikuje právě okolností, že věc, která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila svého vlastníka, jímž byl dosud stát. Tento vlastník má ovšem, jak je již uvedeno, zvláštní postavení potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka (např. vyvlastněním), také jeho nuceným převodem cestou vydání věci povinné osobě, která po 24. 5. 1991 řádně uplatní důvodný restituční nárok.
Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích obec jako jeho vlastník. Opačný přístup by znamenal, že účinností zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by ve většině případů byla znemožněna fyzická restituce majetku těch osob, které nestihly uplatnit svůj restituční nárok do 24. 5. 1991.
Co se týče další námitky stěžovatelky, tj. otázky státního občanství oprávněné osoby, kterou uplatnila v ústavní stížnosti, zde je třeba podotknout, že v průběhu řízení před obecnými osudy tato námitka uplatněna nebyla. Z rozsudku soudu nalézacího pak vyplývá, že státní občanství vedlejší účastnice coby oprávněné osoby bylo prokázáno potvrzeními ze dne 12. 11. 1993 a ze dne 18. 9. 1996, z nichž vyplynulo, že vedlejší účastnice byla státní občankou ČSFR, později ČR. Vzhledem k tomu, že státní občanství vedlejší účastnice nebylo v průběhu řízení před obecnými soudy nikým zpochybňováno, a že argumentace uvedená v ústavní stížnosti je založena pouze na domněnkách stěžovatelky, považuje Ústavní soud i tuto část ústavní stížnosti na neopodstatněnou.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu