ECLI:CZ:US:2001:1.US.478.2000
sp. zn. I. ÚS 478/2000
Usnesení
I. ÚS 478/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného advokátkou JUDr. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2000, č. j. 4 To 373/2000-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ke své stížnosti uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 6. 2000, č. j. 4 To 373/2000-311, rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2000, č. j. 6 T 150/99-282, tak, že dle §256 tr.ř. jeho odvolání jako nedůvodné zamítl.
Okresní soud v Českých Budějovicích v trestním řízení vedeném na podkladě obžaloby ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. Zt 6330/97, Okresního státního zástupce v Českých Budějovicích proti G. K., D. P., L. K., a proti stěžovateli rozhodl rozsudkem 6 T 41/98-430, přičemž trestní věc, týkající se osoby stěžovatele ohledně trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí , což pak učinil rozhodnutím ze dne 31. 1. 2000 a dále pak již věc byla vedena pod sp. zn. 6 T 150/99, jak proti obžalovanému G. K., tak proti stěžovateli. Proti dalším dvěma obžalovaným, D. P. a L. K., soud prvního stupně postupoval tak, že rozsudkem ze dne 11. 10. 1999 je zprostil obžaloby. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 1998, č. j. 6 T 41/98-430, pak byl předmětem odvolacího řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 4 To 1095/98-483, ze dne 14. 1. 1999, na podkladě odvolání obžalovaného G. K. Napadený rozsudek byl rozhodnutím odvolacího soudu v odsuzující části zrušen a odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně. Stěžovatel ke své stížnosti konstatoval, že tyto skutečnosti uvádí proto, že odvolací soud musel při posuzování jeho odvolání proti rozsudku, sp. zn. 6 T 150/99, brát v úvahu i své právní závěry vyjádřené v rozhodnutí, č. j. 4 To 1095/98-483.
Stěžovatel argumentoval proti napadenému usnesení zejména poukázáním na okolnost, že v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně stěžovatel uvedl, že trpí poúrazovou epilepsií. Stěžovatel předložil soudu návrh, aby byl zpracován odborný posudek, který by určil, zda a jak se epilepsie mohla projevit na jeho chování po nehodě dne 11. 12. 1997 při střetu osobních vozidel. Soud tomuto návrhu stěžovatele nevyhověl a znalce nepřizval. Z výše uvedeného stěžovatel dovodil, že soudy neměly právo bez znaleckého posudku činit závěry, vztahující se k zdravotnímu stavu stěžovatele a k jeho projevům. Pokud tak učinily, porušily dle názoru stěžovatele jeho právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 1 a 4 Ústavy České republiky. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo údajně porušeno i tím, že soudy posoudily v počáteční fázi počínání stěžovatele jako trestný čin vydírání dle ust. §235 odst. 1 trestního zákona, poté však bylo jeho jednání překvalifikováno na trestný čin loupeže dle ust. §234 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel namítal, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže.
Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že Okresní státní zástupce v Českých Budějovicích podal na obžalované G. K., D. P., L. K. a na stěžovatele obžalobu, ve které jim kladl za vinu spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. V případě obžalovaného G. K. a stěžovatele dospěl okresní státní zástupce k závěru, že uvedený trestný čin byl těmito obžalovanými spáchán ve smyslu ust. §41 odst. 1 tr. zák., tzn. jednalo se o zvlášť nebezpečné recidivisty. Podrobný popis uvedené trestné činnosti je obsažen v odůvodnění napadeného usnesení.
Okresní soud v uvedené věci postupně vylučoval a spojoval trestní věci jednotlivých obžalovaných, aby před vyhlášením odsuzujícího a současně i zprošťujícího rozsudku dne 11. 10. 1999 podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí trestní věc stěžovatele, neboť ten se tehdy pro nemoc k hlavnímu líčení nedostavil. Rozsudkem z uvedeného dne uznal okresní soud obžalovaného G. K. vinným, že společně se stěžovatelem spáchal trestný čin loupeže dle ust. §234 odst. 1 tr. zák., jehož se tito dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté. Proti odsuzující části původního rozsudku podal obžalovaný G. K. odvolání. Krajský soud po přezkoumání původního rozsudku postupoval podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a napadený rozsudek v části týkající se obžalovaného G. K. zrušil a vrátil věc podle §259 odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v tomto svém rozsudku ze dne 14. 1. 1999, č. j. 4 To 1095/98-483 vyložil, jakými okolnostmi se okresní soud má při svém dalším rozhodování zabývat, jaké otázky musí zodpovědět a s jakou skutkovou i právní problematikou se musí vypořádat. Odvolací soud naznačil i vhodnost opětovného spojení trestních věcí obžalovaných G. K. a stěžovatele a rozhodnutí o obžalobě na ně podané do jediného rozsudku.
Okresní soud poté spojil podle ust. §23 odst. 3 tr. ř. trestní věc vedenou proti obžalovanému G. K. pod sp. zn. 6T 137/98 s trestní věcí vedenou proti stěžovateli pod sp. zn. 6T 150/99 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. naposledy uvedenou. S ohledem na stanovisko odvolacího soudu o nepotřebnosti dalšího dokazování ve věci rozhodl okresní soud ve věci rozsudkem ze dne dne 31. 1. 2000, č. j. 6T 150/99-282.
Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba obžalovaní.
Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo nezávadně. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vytvořil si základní předpoklady pro skutková zjištění, o nichž nejsou pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Podle názoru odvolacího soudu okresní soud podrobně vysvětlil, proč skutková zjištění učinil především na základě svědecké výpovědi poškozeného A. K. a tuto výpověď pak dal do souvislosti s výpověďmi jednotlivých obžalovaných.
V případě stěžovatele odvolací soud konstatoval, že bylo přesvědčivě prokázáno, že byla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže dle ust. §235 odst. 1 tr. zák., neboť jednání stěžovatele evidentně vedlo k získání celé řady věcí z majetku poškozeného. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry okresního soudu v tom směru, že se v případě stěžovatele a obžalovaného G.K. jednalo o zvlášť nebezpečné recidivisty (§41 odst. 1 tr. zák.).
Ústavní soud považuje závěry odvolacího soudu, ve kterých se potvrzuje výrok o vině a o trestu stěžovatele, za správné a zákonné. Při výše uvedené právní kvalifikaci byl stěžovateli udělen trest v rámci zvýšené trestní sazby. Udělený trest není možno považovat za nepřiměřeně přísný, a to tím spíše, pokud byl uložen jako trest souhrnný podle zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k předchozímu rozhodnutí okresního soudu.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy při svém rozhodování neporuší ústavní procesní principy (právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), není Ústavní soud oprávněn se zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy. V návaznosti na svou ustálenou judikaturu Ústavní soud podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě k porušení ústavního práva stěžovatele nedošlo. Návrh stěžovatele proto ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu