ECLI:CZ:US:2001:1.US.479.2000
sp. zn. I. ÚS 479/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 149/2000, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 9 C 61/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl svým návrhem ústavní stížnosti ze dne 8. 8. 2000 v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, ve sporu o 335.110,-- Kč s příslušenstvím. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, především nesplněním poučovací povinnost obecným soudem, resp. "neposkytnutím právní pomoci v řízení před soudy". Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud i Krajský soud v Českých Budějovicích. Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 6. 2. 2001 především uvádí, že z protokolů o průběhu ústních jednání, které přikládá, vyplývá, že stěžovatel (tehdy odpůrce) J. P. byl vyslechnut jako účastník řízení a poučen podle §131 o. s. ř. a po ukončení důkazního řízení mu bylo dáno poučení podle §118 odst. 3 o. s. ř. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2001 především upozorňuje, že stěžovatel (tehdy odpůrce) před odvolacím soudem uvedl důvody svého nesouhlasu s napadeným rozsudkem a při ústním jednání dne 28. 3. 2000 uvedl, že žádné další důkazní návrhy nemá. Podle názoru tohoto soudu poučovací povinnost soudu podle §5 o. s. ř. neznamená, aby "vedl" žalovaného k případnému rozšiřování jeho tvrzení o další kvalifikovaná tvrzení hmotněprávního charakteru, neboť by opačným postupem byla porušena zásada rovnosti účastníků. Krajský soud v Českých Budějovicích se proto nedomnívá, že by stěžovateli bylo odepřeno právo na právní pomoc podle §37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, vyjádření Okresního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v dané věci především obecným soudům vytýká nedostatečnost poučení podle §5 o. s. ř. Ústavní soud z protokolů i z vyjádření obecných soudů nicméně zjistil, že poučení bylo poskytnuto řádně. Je si třeba uvědomit, jak to ostatně správně naznačuje i Krajský soud v Českých Budějovicích a jak to potvrzuje i konstantní judikatura Ústavního soudu, že poučovací povinnost obecného soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. nezahrnuje návod, co by účastník řízení měl nebo mohl v daném případě dělat, ale má jen napomoci k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení činit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 63/96, publikovaný pod č. 82, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). V tomto směru čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nepochybně nelze vykládat tak, že by obecný soud byl v rámci poučovací povinnosti povinen poskytovat prakticky stejné právní rady jako právní zástupce, neboť by to mohlo ohrozit základní, vůdčí, zásadu soudního řízením, tj. zásadu rovnosti účastníků.
Námitku stěžovatele, že porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze dále spatřovat v tom, že "mu nebyla poskytnuta právní pomoc v řízení před soudy, ač na takovou pomoc měl právo", považuje Ústavní soud za zcela nepřípadnou. Právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány podle citovaného ustanovení znamená, že každý má právo si zvolit právního zástupce, resp. že mu v ustanovení takového zástupce a jeho přítomnosti při jednání nemůže být bráněno. Povinnost ustanovit právního zástupce má obecný soud jen v případech stanovených zákonem. O právním zastoupení měl stěžovatel uvažovat tím spíše, že si uvědomoval, že nemá, jak sám přiznává "žádné právní vědomí", i s ohledem na skutečnost, že druhá strana ve sporu jako žalobce právně zastoupena byla.
Pokud jde o námitku, že do protokolu nebylo diktováno to, co soudu stěžovatel skutečně sdělil, z protokolů o ústním jednání vyplývá, že stěžovatel tehdy k jejich obsahu nevyslovil žádné výhrady, resp. nevyužil svého práva podle §40 o. s. ř., tedy nepředložil návrh, aby protokol byl doplněn nebo aby bylo upraveno jeho znění.
Výtku k jednání Krajského soudu v Českých Budějovicích, pokud jde o výzvu k doplnění odvolání, Ústavní soud taktéž nepovažuje za případnou. Příslušný soud akceptoval podání jako tzv. blanketní odvolání s tím, že stěžovatel (tehdy odpůrce) může návrh doplnit později, např. až při ústním jednání, což také učinil.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu