ECLI:CZ:US:2001:1.US.481.99
sp. zn. I. ÚS 481/99
Usnesení
I. ÚS 481/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. F., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 152/99, ze dne 28. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 152/99, ze dne 28. 6. 1999. Uvedla, že tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 1998, č. j. 27 C 164/97-25, jímž byla zamítnuta její žaloba na neplatnost výpovědi dané jí zaměstnavatelem - Národním divadlem - dne 23. 7. 1997. Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že důvody výpovědi nebyly dány. Zaměstnavatel spatřoval důvody k výpovědi v tom, že stěžovatelka od sezóny 90/91 nesplňuje zásadní požadavky, které jsou podmínkou pro výkon sólistky baletu Národního divadla (fyzické a technické předpoklady), a trvale, bez zavinění zaměstnavatele, nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce jako sólista baletu Národního divadla. Výpověď z pracovního poměru tak zaměstnavatel opřel o ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Ve výpovědi z pracovního poměru nebyl podle stěžovatelky důvod výpovědi konkretizován, v textu výpovědi se vyskytují oba zákonné důvody, aniž by byly blíže specifikovány. Platnost výpovědi z některého z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce je podmíněna dodržením dalších podmínek stanovených v zákoníku práce. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jestliže ho nemůže dál zaměstnávat podle §46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce. V daném případě měl zaměstnavatel možnost nadále zaměstnávat stěžovatelku v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce. Náhradní práci však zaměstnavatel vázal na uzavření pracovního poměru na dobu určitou, což stěžovatelka odmítla.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to postupem odvolacího soudu. Přípisem doručeným Městskému soudu v Praze dne 24. 6. 1999 odvolala plnou moc JUDr. Z.. Tímto dnem bylo odvolání plné moci účinné vůči soudu. Podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. V daném případě k odvolání plné moci došlo dříve, než soud ve věci jednal, a o termínu jednání nebyla stěžovatelka vyrozuměna. Vzhledem k tomu, že v době, kdy soud jednal, nebyla zastoupena a o jednání nebyla vyrozuměna, soud jí podle jejího názoru odňal možnost jednat před soudem.
Z tohoto důvodu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 3. 2001, č. j. 21 Cdo 1094/2000-52 tak, že dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Městský soud v Praze k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že o termínu jednání byl vyrozuměn stěžovatelčin tehdejší zástupce JUDr. Z. v době, kdy vztah právního zastoupení mezi ním a stěžovatelkou trval. Tím byl splněn požadavek zákona o vyrozumění účastníků řízení se zřetelem k §49 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nenařídil výslech žalobkyně jako účastnice řízení, její přítomnosti při odvolacím jednání nebylo z procesního hlediska třeba, proto nebylo důvodu doručovat jí předvolání. Bylo věcí zástupce, aby v souladu s povinnostmi, vyplývajícími z právního vztahu zastoupení, informoval žalobkyni o termínu jednání. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k důvodům výpovědi uvedl, že dal stěžovatelce výpověď z pracovního poměru dne 23. 7. 1997 z toho důvodu, že stěžovatelka bez jeho zavinění nesplňovala jeho požadavky pro řádný výkon práce dle pracovní smlouvy, tj. pro výkon práce sólistky baletu Národního divadla, neboť neměla osobní fyzické a technické předpoklady. Výpovědní důvod byl ve výpovědi jasně uveden. To, jaké požadavky či osobní předpoklady musí umělec splňovat, aby mohl vykonávat práci sólisty baletu, je skutečností obecně známou a v odborných kruzích nejsou potíže s určením, kdo tyto předpoklady splňuje a kdo nikoli. Obsah a náročnost těchto požadavků lze dovodit rovněž z podání vedlejšího účastníka, vyjádřeném v jeho Statutu, a z vnitřních předpisů (např. pracovní řád, organizační řád) a z konkrétních pracovních smluv. Vedlejší účastník podání výpovědi předem projednal s odborovým orgánem a respektoval jeho názor a splnil i svoji nabídkovou povinnost stanovenou §46 odst. 2 zákoníku práce. V řízení před obecnými soudy bylo splnění všech zákonných podmínek pro podání výpovědi stěžovatelce důkladně přezkoumáno a oba soudy dospěly k závěru, že splněny byly. Bylo přitom i zjištěno, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi až po obšírných jednáních, při nichž si stěžovatelka kladla takové podmínky, které nemohl při veškeré snaze splnit. Vedlejší účastník je přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem. Dále vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení v plné výši.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Ohledně věcných námitek stěžovatelky týkajících se důvodů výpovědi a její platnosti je třeba zdůraznit, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily obecné soudy a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nespecifikovala, jaká její základní práva či svobody byly rozhodnutím obecných soudů o platnosti její výpovědi porušeny, Ústavní soud se již blíže argumenty směřujícími proti skutkovým zjištěním a právním závěrům soudů nezabýval (z důvodů shora uvedených).
Námitka stěžovatelky týkající se procesního postupu odvolacího soudu byla posouzena dovolacím soudem, který dospěl k závěru, že stěžovatelce nebyla odňata možnost jednat před soudem. Z odůvodnění jeho usnesení pak vyplývá, že stěžovatelka udělila plnou moc dne 2. 3. 1998 advokátu JUDr. J. Z., CSc., pro celé řízení. Dne 31. 5. 1999 bylo zástupci stěžovatelky řádně doručeno vyrozumění o jednání odvolacího soudu nařízeného na den 28. 6. 1999. Písemným podáním, které bylo soudu doručeno dne 24. 6. 1999, stěžovatelka oznámila odvolání plné moci udělené tomuto zástupci. Zástupce stěžovatelky byl o termínu odvolacího jednání řádně a včas vyrozuměn. Jeho povinností, vyplývající z právních předpisů (např. §727 obč. zák. a §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.) je informovat účastníka řádně a včas o všech procesních úkonech soudu. Jelikož otázka řádného předvolání stěžovatelky k odvolacímu jednání byla předmětem dovolání, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na právní závěry Nejvyššího soudu ČR blíže rozvedené v jeho usnesení ze dne 15. 3. 2001, s nimiž se plně ztotožnil.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. dubna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu