ECLI:CZ:US:2001:1.US.484.99
sp. zn. I. ÚS 484/99
Usnesení
I. ÚS 484/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Fondu národního majetku České republiky, zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 55 Co 317/99, ze dne 29. 6. 1999, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 4/99, ze dne 22. 3. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. V ústavní stížnosti uvedl, že těmito rozsudky bylo uloženo Fondu národního majetku ČR zaplatit žalobci - B. Š., částku 81 685, 60 Kč s 19% úrokem od 1. 7. 1995, a dále náklady řízení a právního zastoupení. Stěžovatel má za to, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím, že se soudy nedostatečně zabývaly námitkou nedostatku pasivní legitimace stěžovatele, byl dle jeho názoru navozen nepřípustný právní stav, který je v rozporu s ústavním právem na soudní ochranu.
Skutkově se jedná v daném případě o to, že vedlejší účastník řízení se domáhal žalobou zaplacení částky 81 685 Kč s příslušenstvím jako náhrady za znehodnocení stodoly u čp. 17 v B. vůči státnímu podniku N. Ch. Soud podle názoru stěžovatele správně konstatoval, že ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), náleží oprávněné osobě náhrada za hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly. Podle §18a odst. 1 zákona o půdě poskytuje, za splnění stanovených podmínek, oprávněným osobám náhrady Pozemkový fond ČR, který může převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrad podle §14 - 16 a §20 cit. zákona tam, kde před privatizací nebo likvidací státního podniku jako povinné osoby, nebyly tyto nároky vypořádány. V daném případě soud však tuto skutečnost pominul, a za povinnou osobu uznal stěžovatele, přestože sám původně konstatoval, že by v daném případě jako povinná osoba připadal v úvahu Pozemkový fond ČR a nikoli stěžovatel.
Soudu I. i soudu II. stupně stěžovatel vytýká zejména nesprávný výklad ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., když na základě §2 a §11 odst. 1 uvedeného zákona bylo dovozeno, že ve sporu je stěžovatel pasivně legitimován. Tento právní názor považuje stěžovatel za nesprávný, neboť takový postup by podle něj připadal v úvahu jen tehdy, pokud by na jeho osobu přecházel majetek likvidovaného podniku N. Ch., s. p., a k tomu by se poté mohl vázat i přechod práv jiného druhu. V případě podniku N. Ch., s. p., se však jednalo o likvidaci státního podniku s tzv. nulovou rozvahou, když státní podnik byl zrušen bez majetku. V takovém případě tedy nemohl na žalovaného žádný majetek přejít, a tedy ani jiná práva a povinnosti tak, jak soudy nesprávně dovodily.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku, když právní názory stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti považuje za nesprávné. Obvodní soud pro Prahu 2 rovněž pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
V souvislosti s daným případem je třeba zdůraznit, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily obecné soudy a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly.
V řízení před obecnými soudy bylo nepochybně zjištěno, že nárok žalobce - vedlejšího účastníka řízení - vyplývá z ustanovení §14 zákona o půdě a že tento nárok mu původně vznikl vůči bývalému státnímu podniku N. Ch. jako osobě povinné. Tato povinná osoba uznala vůči vedlejšímu účastníkovi závazek ve výši 81 685, 60 Kč, což vyplývá z dohody ze dne 3. 11. 1994. Závazek měl být splněn do 30. 6. 1995. Státní podnik N. Ch. byl částečně zprivatizován a poté byl rozhodnutím ministra zemědělství ČR zrušen bez likvidace a ke dni 10. 2. 1997 byl vymazán z obchodního rejstříku. Majetek, práva a závazky zrušeného státního podniku pak přešly na Fond národního majetku (viz zápis v obchodním rejstříku ze dne 10. 2. 1997). Obecné soudy při svém rozhodování v této věci vycházely rovněž ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 526/97, podle něhož na vydražitele spolu s privatizovaným podnikem přechází jen ta práva a povinnosti, která s tímto majetkem souvisí, tedy že vydražitel státního podniku N. Ch. není odpovědným za předmětný závazek. Za této situace soudy dospěly k názoru, že pasivně legitimován je v daném případě Fond národního majetku. Námitka, že závazky státního podniku měl vypořádat Pozemkový fond ČR je v daném případě nedůvodná. Pasivní legitimace Pozemkového fondu ve smyslu ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě je dána vždy v případech, jež jsou uvedeny v ustanovení §18a odst. 1, věta první a druhá zákona o půdě. V případech uvedených ve větě třetí téhož ustanovení může Pozemkový fond převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrad podle §14 až 16 a §20 zákona o půdě, je-li osobou povinnou státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, a to když před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly nároky vypořádány. V takových případech je Pozemkový fond pasívně legitimován pouze tehdy, jestliže je prokázáno, že tento fond převzal závazky povinných osob (srovnej např. stanovisko NS ČR Rc 16/96). To se však v daném případě nestalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, které jsou dle jeho názoru nesprávné, a pouze v tomto ohledu spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud však jak již bylo uvedeno, nemůže nahrazovat další odvolací instanci tam, kde procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Ústavní stížnost tak nelze považovat za opravný prostředek proti jakémukoli, byť i nesprávnému pravomocnému rozhodnutí obecného soudu, ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozsudkem obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. dubna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu