ECLI:CZ:US:2001:1.US.485.2000
sp. zn. I. ÚS 485/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele Z. T., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 9 T 70/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 8 To 251/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 11. 8. 2000.
Ve svém návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl stěžovatel jako poškozený v trestní věci obžalovaného R. H. odkázán ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl k odvolání stěžovatele tento rozsudek ve výroku o náhradě škody zrušen a rozhodnuto tak, že obžalovaný R. H. je povinen podle §228 odst. 1 tr. řádu zaplatit stěžovateli škodu ve výši Kč 1 658,-a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí obvodního a městského soudu jsou v rozporu s jeho základním právem na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR, s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s tím, že jeho záležitost nebyla spravedlivě a v přiměřené lhůtě soudem projednána jak má na mysli čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále má za to, že tím, že ho soudy v podstatě jen odkázaly na další soudní řízení, porušily ustanovení
§43 odst. 2 (Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.) a §228 tr. řádu (odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn).
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že přestože řádně doložil výši způsobené škody již v řízení před soudem prvního stupně, tento soud ho zcela odkázal na řízení občanskoprávní a odvolací soud pak uložil odsouzenému pouze symbolickou náhradu škody.
Poukazuje v tomto směru na judikaturu, podle které trestní soud nesmí zbytečně odkazovat poškozeného s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, může-li o nároku sám rozhodnout.
Dále uvádí, že mu nejprve vůbec nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně a byl mu vydán až po urgencích jeho zmocněnce.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postupoval zcela v souladu s ustanovením §229 odst. 1, 2 tr. řádu, když úkolem soudu v trestním řízení je rozhodovat zejména o vině a trestu pachatele a o náhradě škody pouze v případě, kdy není třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního řízení a podstatně by je protáhlo.
Přisvědčuje však argumentaci stěžovatele, pokud poukazuje na nedostatky v práci soudu ohledně doručování rozsudku. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 70/99, byl vyhlášen 4. 8. 1999 a dle doručenky jeho písemné vyhotovení stěžovatel převzal dne 30. 8. 1999.
Spis byl dne 7. 9. 1999 zaslán Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 k vyjádření dle §330 odst. 4 tr. řádu (rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může se souhlasem státního zástupce učinit též předseda senátu) a soud ho obdržel zpátky dne 4. 5. 2000. Proto bylo odvolání zmocněnce stěžovatele předloženo Městskému soudu v Praze až 10. 5. 2000.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem sp. zn. 8 To 251/2000 dne 14. 6. 2000 a dne 28. 7. 2000 byl rozeslán. V tomto okamžiku došlo chybou referující soudkyně k tomu, že jeho písemné vyhotovení nebylo zasláno stěžovateli.
Závěrem soud vyslovil názor, že toto technické pochybení nezpochybňuje správnost rozsudku jako celku a nelze z něho dovodit, že by v průběhu trestního řízení došlo k závažnému porušení ústavních práv stěžovatele a navrhuje pokládat ústavní stížnost stěžovatele za neoprávněnou.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000,
sp. zn. 8 To 251/2000, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud rozhodl pouze o nároku stěžovatele ohledně způsobené škody u bot a u jízdného MHD, neboť zde byla řádně prokázána výše způsobené škody. Ohledně dalších poškozených věcí a ušlého výdělku pak stěžovatele odkázal na občanskoprávní řízení, protože by bylo nutno provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního řízení a podstatně by je protáhlo, když stěžovatel konkrétně předložil smlouvu o obchodním zastoupení pro sportovní reklamu, jejímiž přílohami jsou listina o provizních sazbách, potvrzení o ujednání o zákazu konkurence, které však již stěžovatel soudu nepředložil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedený rozsudek o odkázání stěžovatele s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl tento rozsudek změněn a neshledal, že by došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení práv na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 a 2 trestního řádu - odkaz na občanskoprávní či jiné řízení - soud postupuje v případě, když výsledky dokazování nepotvrzují nárok poškozeného v celém rozsahu a další objasňování jeho skutkového základu, které je nezbytné, vyžaduje pokračovat v dokazování, které by už vybočovalo z rámce potřeb trestního stíhání a podstatně by je protáhlo. V daném případě městský soud vyhověl odvolání stěžovatele a zavázal obžalovaného uhradit stěžovateli tu část náhrady škody, ohledně které byl jeho nárok jednoznačně a bezpečně prokázán.
Ústavní soud má za to, že Obvodní soud pro Prahu 2 vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, z jakého důvodu o odvolání stěžovatele nemohlo být jednáno v kratším časovém intervalu. Určitým pochybením tohoto soudu pak na druhou stranu zůstává, že již dne 28. 7. 2000 nebylo písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu zasláno stěžovateli.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu