ECLI:CZ:US:2001:1.US.496.2000
sp. zn. I. ÚS 496/2000
Usnesení
I. ÚS 496/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J. K., s. r. o., zastoupené advokátem JUDr. D. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2000, č. j. 29 Co 341/2000-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva. Ke své stížnosti uvedla, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (viz shora) byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 4. 2000, č. j. 8 C 29/2000-34, a to ve II. výroku tak, že paní D. J. (dále jen "vedlejší účastnice") je povinna zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 11% z částky 38 000 Kč od 6. 12. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž co do zbývajících požadovaných 7% úroku z prodlení ze žalované částky se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Stěžovatelka dále uvedla, že odvolání podané vedlejší účastnicí jako opožděné soud stejným usnesením odmítl.
Stěžovatelka namítala, že v odůvodnění napadeného usnesení soud souhlasil s jejím nárokem na úrok z prodlení. Soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že s ohledem na skutečnost, že mezi stranami nebyl úrok z prodlení sjednán, má stěžovatelka nárok pouze na výši úroku, kterou připouští zákon, přičemž poukázal na ustanovení §369 odst. 1 a ustanovení §502 obchodního zákoníku. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s postupem soudu v tom ohledu, že se tento vypořádal se zákonným ustanovením tak, že aplikoval na případ stěžovatelky vládní nařízení č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Na základě výše uvedeného právního předpisu uložil soud napadeným usnesením vedlejší účastnici povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 11% ze žalované částky do zaplacení a ve zbytku zamítavý výrok soudu I. stupně potvrdil. V důsledku pouze částečné úspěšnosti stěžovatelky v odvolacím řízení následně rozhodl odvolací soud týmž usnesením tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka namítala, že v napadeném usnesení bylo aplikováno nařízení vlády provádějící občanský zákoník, tedy jiný prováděcí právní předpis než obchodní zákoník, který by dle stěžovatelky bylo na místě aplikovat. Uvedla, že obchodní zákoník stanoví výši úroků z prodlení jako částku o 1% vyšší než je obvyklá úroková sazba požadovaná za úvěry, které banky poskytují v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy a vyslovila přesvědčení, že podle tohoto právního předpisu se mělo v daném případě postupovat.
Stěžovatelka současně vyslovila námitku, týkající se formy rozhodnutí odvolacího soudu. Podle jejího názoru mělo být rozhodnuto rozsudkem a ne usnesením, a proto se nemohla stěžovatelka domoci svého práva cestou mimořádného opravného prostředku, protože zákonné podmínky k podání dovolání proti tomuto usnesení nejsou dány. Uvedla, že nerespektováním zákonné formy rozhodnutí došlo k porušení jejích práv vyplývajících nejen z občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale i z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítala, že bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v tom smyslu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Soudce je ve smyslu dikce čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR navíc vázán zákonem. Uvedená ústavně zakotvená povinnost byla podle mínění stěžovatelky porušena jak z hlediska formy rozhodnutí, tak i z hlediska rozhodnutí o výši úroků podle předpisu, který neměl být aplikován.
Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný.
Odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Svou povahou vyjadřuje snahu stěžovatelky docílit v řízení o ústavní stížnosti přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, ačkoli podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká, neboť intenzita porušení základních práv či svobod zde není dána (k tomu srov. např. sp. zn. II. ÚS 45/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H. BECK, Praha 1995, sv. 3., I. díl, s. 17 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost nesměřovala proti meritu věci, avšak pouze proti usnesení soudu, týkajícího se příslušenství pohledávky. Navíc Ústavní soud podotýká, že důvody a argumentaci, uváděné stěžovatelkou, je možno označit za účelové, neboť z hlediska formy rozhodnutí neshledal Ústavní soud nijakého pochybení ze strany obecného soudu. Soud je oprávněn rozhodnout rozsudkem pouze tehdy, pokud se jedná o odvolání ve věcech dle §214 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. Pokud rozhodoval ve smyslu ustanovení §214 odst. 2 písm. f) o. s. ř., bylo rozhodnuto správně usnesením. V daném případě, kdy platná právní úprava ani nepřipouští možnost dovolání, nemůže Ústavní soud, v návaznosti na svou ustálenou judikaturu, plnit zástupnou roli běžné třetí rozhodovací instance. Ústavní soud je kompetentní rozhodovat pouze tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. S ohledem na výše uvedené proto návrh stěžovatelky bez nařízení ústního jednání a bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu