ECLI:CZ:US:2001:1.US.505.2000
sp. zn. I. ÚS 505/2000
Usnesení
I. ÚS 505/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené advokátkou JUDr. O. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2771/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 25 Co 562/98, ve spojení s mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 23 C 164/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Svou stížnost blíže neodůvodnila porušením jejích ústavních práv a svobod. Vzhledem ke stěžovatelčině poněkud nejasné formulaci, obsažené v ústavní stížnosti, tak Ústavní soud vycházel při posuzování výše uvedené věci z přiloženého spisového materiálu.
V předmětné věci se jednalo o žalobní návrh Ing. A. M. (dále jen: "vedlejší účastnice") o náhradu škody na zdraví. Vedlejší účastnice utrpěla dne 22. 1. 1995 na neošetřeném chodníku stěžovatelky úraz, a to zlomeninu hlezna pravé nohy.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí domu čp. 2104 v Praze 10, ul. T., k úrazu došlo na chodníku před tímto domem ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž příčinou úrazu byla neodklizená zledovatělá vrstva sněhu. Soud prvního stupně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení rozhodl dle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nejprve mezitímním rozsudkem o základu nároku vedlejší účastnice, který byl shledán po právu.
Proti tomuto rozsudku směřovalo včasné odvolání stěžovatelky, která namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku věcné pasivní legitimace, neboť v souzeném případě za schůdnost místa, kde mělo dojít k úrazu, odpovídá správce místní komunikace určené výhradně pro chodce a tím je Technická správa komunikací. Dále stěžovatelka zpochybňovala provedené důkazní řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející, dokazování doplnil a poté dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné.
Odvolací soud ve svém rozsudku nepřipustil dovolání, kterého se stěžovatelka domáhala, neboť dospěl k závěru, že v souzené věci není otázka pasivní legitimace otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a její posouzení bylo skutkovou záležitostí.
Stěžovatelka přesto proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovozovala dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., přičemž namítala, že není v dané věci pasivně legitimována. Nejvyšší soud jako soud dovolací po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném ke dni rozhodování dovolacího soudu, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášení (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání odůvodnil dovolací soud tím, že z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešeno v konstantní judikatuře. Protože se v daném případě o takový případ nejednalo, bylo zřejmé, že dovolacímu soudu předložená právní otázka nezakládala důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud po posouzení uvedené věci dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Při svém rozhodování musel Ústavní soud vycházet z posouzení otázky, zda stěžovatelka podala svou ústavní stížnost včas. S přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolací soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, posledním pravomocným rozhodnutím je v uvedené věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, č. j. 25 Co 562/98-67. Od doručení tohoto posledního pravomocného prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, počala ve smyslu ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelce běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka svou ústavní stížnost v uvedené prekluzívní lhůtě nepodala, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že návrh stěžovatelky byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
V návaznosti na shora uvedené, jakož i vzhledem k okolnosti, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat nijaké porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu