ECLI:CZ:US:2001:1.US.525.01
sp. zn. I. ÚS 525/01
Usnesení
I. ÚS 525/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného advokátem JUDr. M. C., proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 1 C 307/99, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 15 Co 101/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 29 Odo 81 /2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově zamítl žalobu stěžovatele proti A., o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se stěžovatel domáhal proti odpůrci zaplacení částky 100.000,- Kč z titulu "postoupené pohledávky od své manželky J. F." na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 1999. Soud se proto předně zabýval tím, zda došlo k platnému převedení pohledávky a dospěl k závěru zápornému. Proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně a vyslovil, že se dovolání proti tomuto rozsudku nepřipouští. Žádosti o připuštění dovolání opírající se o §239 odst. 1 o.s.ř. nevyhověl, protože otázky mající podle stěžovatele zásadní právní význam, "není důležité v tomto řízení řešit", neboť odvolací soud
1. ÚS 525/01
opřel své rozhodnutí o zcela jiné právní závěry (roz. než pro které stěžovatel navrhoval připuštění dovolání) a těmi se Nejvyšší soud - jako soud dovolací - již ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 1999 pod sp. zn. 29 Cdo 2166/99 zabýval.
Nejvyšší soud ČR napadenými usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že dovolání může být ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má pak význam řešit právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena judikaturou vyšších soudů (tedy představuje-li "nové" řešení této právní otázky). Stěžovatelem namítaná problematika (právní režim transformačního podílu oprávněných osob, které se staly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu) však již byla řešena Nejvyšším soudem rozhodnutím ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, a napadené rozhodnutí je s ním v souladu. Ani v další stěžovatelem namítané otázce (vnesení stěžovatelem inventáře do družstva v roce 1960) nelze otázku zásadního právního významu spatřovat, protože nejde o otázku vlající obecnou povahu. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že dovolání není přípustné ani podle §237, §238 a 239 odst. 1 o.s.ř., kterých se mimo jiné ani stěžovatel nedovolával. Za této situace Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 4 o.s.ř. s přihlédnutím k ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s. ř. dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví uváděnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je přesvědčen, že obecné soudy pochybily, když zamítly jeho návrh na vydání části majetkového podílu ve výši 100.000,- Kč s poukazem na to, že se staly jeho majetkový podíl i majetkový podíl jeho manželky (J. F.) členským vkladem do družstva. Obecný soud prý pochybil i tím, že vyslovil názor, že pohledávka, která byla předmětem postoupení mezi stěžovatelem a jeho manželkou, nebyla v době jeho rozhodování splatná a že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je neplatná. Stěžovatel napadl i citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky Tábor, který převzal argumentaci okresního soudu, poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, a vyslovil názor, že tím, že se celý majetkový podíl z transformace stal "vnosem do družstva", nemohl mezi stěžovatelem a jeho
I. ÚS 525/01
manželkou vzniknout žádný nájemní vztah. Stěžovatel se rovněž domnívá, že v jeho případě měl být použit nález č. 7 Ústavního soudu ČR ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 107/1997, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu ČR ve svazku č. 10.
Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím dovolacího soudu, který napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť prý nebyly shledány důvody uvedené v §239 odst. 2 o.s.ř.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecný soudů zrušena. Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho intervence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud - se zřetelem na svoji ustálenou judikaturu - shledal, že stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal (což učinit měl) i ústavní stížnost. V době podání dovolání nebylo totiž vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález sp. zn. III.ÚS 40/93, str. 47, svazek 8, usnesení I. ÚS 129/97, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouští, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele JUDr. J. D. doručeno dne 20. 10. 2000 a tímto dnem začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 27. 8.
I. ÚS 525/01
2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel. (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu ).
Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka fábor a proti v záhlaví uvedenému rozsudku Okresního sondu v Pelhřimově, je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud v tomto směru zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §237, §238 a ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., což ostatně stěžovatel ani netvrdil. Stěžovatel opřel své dovolání toliko o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V souzené věci však situace zamýšlená v tomto ustanovení nenastala, protože dovolací soud - jak je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto usnesení - nedospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud, jak již uvedl výše, respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Tyto zásahy jsou přípustné nikoli z důvodu ochrany zákonnosti, nýbrž toliko z důvodu ochrany ústavnosti. Na tomto místě poukazuje na již citované usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. 1. ÚS 129/97, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, str. 431, C.H.BECK, ročník 1997. Zde zaujal názor, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. To platí zejména tehdy, jestliže dovolací soud rozhoduje o nepřípustnosti dovolání z titulu svého zákonného oprávnění podle §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001). Podle tohoto předpisu je otázka přípustnosti dovolání závislá toliko na jeho úvaze, zatímco v ostatních případech je jeho povinností zkoumat, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání v zákoně taxativně vymezených případech. Pokud tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá - podle jeho názoru - po právní stránce zásadní význam [§239 odst. 2 á contrario o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001)],
nevidí ústavní soud důvod, aby takovéto rozhodnutí z ústavněprávního hlediska
I. ÚS 525/01
zpochybňoval. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem zjevně neopodstatněným.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2001
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu