ECLI:CZ:US:2001:1.US.525.99
sp. zn. I. ÚS 525/99
Usnesení
I. ÚS 525/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 11 Co 354/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 10 C 66/97, jímž okresní soud uložil stěžovateli (prvému odpůrci) zaplatit navrhovatelce E. Č. částku 50.000 Kč s příslušenstvím a návrh vůči druhému odpůrci J. S. zamítl. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že krajský soud shledal jako opodstatněná tvrzení navrhovatelky, že mezi ní a stěžovatelem byla dne 11. 12. 1995 ujednána půjčka 50.000 Kč, kterou navrhovatelka stěžovateli poskytla a podle dohody s ním poukázala na účet druhého odpůrce.
Odvolací soud zamítl také návrh stěžovatele na připuštění dovolání, nebot šlo o požadavek, který vyvozoval z toho, že nebylo vyhověno žádosti zástupce odpůrce na odročení odvolacího jednání. Stěžovatel totiž byl v odvolacím řízení zastoupen právním zástupcem, který se tohoto jednání zúčastnil a nelze prý proto dovozovat, že
I. ÚS 525/99
by mu bylo odňato právo na soudní ochranu a že tedy by mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [ustanovení §237 písm. f) o.s.ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem porušil čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítaná protiústavnost prý spočívá v tom, že se stěžovatel nemohl z důvodu náhlé nemoci zúčastnit dne 29. 7. 1999 jednání před krajským soudem, na kterém jeho právní zástupce požádal o odročení jednání na nejbližší možný termín. Navíc údajně právnímu zástupci stěžovatele nebyl doručen stejnopis odvolání navrhovatelky. V tom stěžovatel spatřuje porušení ústavně zaručeného principu rovnosti účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, nebot' prý nemohl řádně uplatnit. svá práva před soudem a zúčastnit se jednání krajského soudu o jeho odvolání. Krajský soud navíc navrhovatelce přiznal náklady řízení, přestože nebyla v odvolacím řízení úspěšná.
Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst.. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka
I. ÚS 525/99
řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání, jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle příslušného ustanovení o.s.ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 148/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, C.H. Beck, str. 321). O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, str. 479).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatel v řízení před odvolacím soudem navrhl přípustnost dovolání. Tomuto návrhu však Krajský soud v Ústí nad Labem nevyhověl, nebot' dospěl k závěru, že stěžovateli v průběhu řízení nesprávným postupem soudu nebyla odňata možnost jednat před soudem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Stěžovatel za této procesní situace postupoval správně, když současně s ústavní stížností podal prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem dovolání ze dne 28. 9. 1999 k Nejvyššímu soudu ČR, a to z důvodu podle ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. v tehdy platném znění (č.l. 50). Jak však Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 6. 2001, č.j. 10 C 66/97-67, dovolací řízení zastavil, jelikož stěžovatel ani přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek. Toto usnesení nabylo podle obsahu spisu právní moci dne 20. 7. 2001.
Praxe Ústavního soudu - v případě, kdy stěžovatel podal současně s ústavní stížností rovněž dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. v tehdy platném znění - je zásadně taková, že Ústavní soud vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zda podané dovolání shledá přípustným a teprve poté o ústavní stížnosti rozhoduje. V souzené věci si sice stěžovatel podaným dovoláním na jedné straně otevřel procesní prostor k přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu, leč na
I. ÚS 525/99
straně druhé vlastním zaviněním nesplnil základní procesní podmínku (zaplacení soudního poplatku); teprve po jejím naplnění mohl Nejvyšší soud ČR posoudit přípustnost podaného dovolání. Je tedy zřejmé, že v daném případě stěžovatel procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu
nevyčerpal (obdobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/97, nepublikováno).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj