ECLI:CZ:US:2001:1.US.526.2000
sp. zn. I. ÚS 526/2000
Usnesení
I. ÚS 526/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. B. T., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 227/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 8 C 748/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů nerespektovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), která mají zaručit rovnost postavení obou procesních stran, jakož i zásadu objektivního hodnocení důkazů. Stěžovatel konstatoval, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům. Pokud v dané věci šlo o důkazy, ze kterých bylo možné zjistit, zda-li mohla zůstavitelka skutečně vidět a inkriminovanou závěť přečíst, pak bylo dle mínění stěžovatele povinností soudu takovým návrhům vyhovět. Stěžovatel zároveň vyslovil podezření, že odvolací soud odvedl spor z hlediska procesních požadavků k řízení o vypořádání dědictví jinam a zbavil tak stěžovatele možnosti vyjadřovat se k meritu věci. Z tohoto pohledu lze dle námitky stěžovatele spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud konal jiné řízení, než které bylo stěžovatelem požadováno a vymezeno samotným návrhem.
Když Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, požádal účastníky řízení o vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud v Jihlavě ve svém dopise z 10. 11. 2000, podepsaném soudcem JUDr. J. M., uvedl, že práv stěžovatele jako účastníka řízení bylo v řízení před okr. soudem náležitě dbáno a bylo mu opakovaně poskytnuto poučení o náležitém procesním postupu. Za Krajský soud v Brně se vyjádřila k ústavní stížnosti předsedkyně senátu JUDr. V. P. dne 11. 11. 2000 obsáhlým stanoviskem, kterým potvrdila názor krajského soudu zejména v otázce postavení dědiců, jakožto nerozlučných společníků ve sporu o dědictví, z čehož plyne nezbytnost označit v žalobním návrhu za odpůrce všechny v úvahu přicházející dědice.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální, jakož i na základě vyjádření obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Z listinných materiálů vyplývá, že v dané věci se stěžovatel domáhal vůči Ing. V. K. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastník") určení neplatnosti závěti zůstavitelky M. T. (dále jen "zůstavitelka").
Soud prvního stupně žalobní návrh stěžovatele rozsudkem ze dne 3. 9. 1997, č. j. 8 C 748/95-97, zamítl. Vycházel ze závěru, že nejsou dány důvody, které by činily závěť neplatnou. Odvolací soud usnesením ze dne 24. 4. 1998, č. j. 18 Co 35/98-83, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí uplatnil nová tvrzení, jejichž ověření si vyžádá doplnění dokazování, které nemůže být provedeno v odvolacím řízení. Současně uložil soudu prvního stupně, aby zvážil, zda s ohledem na postavení dědiců zůstavitelky, jejíž závěť je žalobou zpochybňována, jsou v dané věci splněny podmínky věcné legitimace vymezené hmotným právem.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 4. 6. 1998, č. j. 8 C 748/95-86, vyzval stěžovatele, aby doplnil žalobní návrh a označil jako žalované všechny osoby, které přicházejí v úvahu jako dědici po zůstavitelce.
Okresní soud napadeným rozsudkem žalobní návrh stěžovatele zamítl (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a současně rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žádnému z účastníků (výrok III.). Prvoinstanční soud dospěl k závěru, že řízení trpí nedostatkem věcné legitimace na straně účastníků, když stěžovatel, přes výzvu soudu, nenavrhl přistoupení dalších účastníků do řízení tak, aby těmito účastníky byly všechny osoby, které přicházejí v úvahu jako dědici po zůstavitelce.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas odvolání. Namítal, že ač neuplatňoval po zůstavitelce "žádné dědické právo", požadoval, aby mu byl předložen věrohodný důkaz o platnosti závěti.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není opodstatněné. Závisí-li rozhodnutí soudu o dědickém právu na zjištění mezi dědici sporných skutečností, odkáže soud v řízení o dědictví usnesením ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., po marném pokusu o smír, toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil ve sporném řízení soudní žalobou. K podání žaloby přitom určí soud lhůtu. Není-li žaloba v této lhůtě podána, pokračuje v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice. V dané věci byl stěžovatel obecnými soudy odkázán, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1995, č. j. 18 Co 265/95-61, podal u Okresního soudu v Jihlavě žalobu na určení, že závěť zůstavitelky je neplatná. Soudy v následném sporném řízení pak vycházely ze závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem existuje spor o neplatnost zůstavitelčiny závěti, který je dán především neshodou o tom, zda zůstavitelka s ohledem na svůj zdravotní stav, mohla v době pořízení závěti číst a psát.
Postavení stěžovatele v řízení zahájeném na jeho návrh (jehož podání mu bylo uloženo v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř.), bylo vymezeno obsahem usnesení soudu. Jestliže má dojít na základě postupu podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. k řešení otázky dědického práva ve sporném řízení, může toto řízení splnit svůj účel jen tehdy, může-li být taková otázka vyřešena rozsudkem, jehož výrok bude závazný pro všechny účastníky probíhajícího řízení o dědictví i pro všechny orgány (srov. §159 odst. 2 o. s. ř.). V řízení zahájeném návrhem, jehož podání bylo stěžovateli uloženo soudem v řízení o dědictví, se musely projevit důsledky postavení v úvahu přicházejících dědiců zůstavitelky, a to jako nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.). Takovému návrhu by totiž mohlo být, z hlediska posouzení věcné legitimace účastníků řízení vyplývající z hmotného práva, vyhověno pouze tehdy, zúčastnili-li by se řízení o takovém návrhu všichni v úvahu přicházející dědici zůstavitelky, tj. všichni nerozluční společníci. Všichni v úvahu přicházející dědici zůstavitelky museli v řízení vystupovat na straně odpůrců, a to i tehdy, pokud by se někteří z nich nestavěli ke sporné otázce odmítavě nebo vystupovali pasivně (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj.165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982). S ohledem na okolnost, že v daném sporném řízení je účastenství v řízení upraveno ve smyslu ust. §90 o. s. ř. tak, že účastníky řízení jsou pouze navrhovatel a ten, koho navrhovatel za odpůrce označil, nepřicházelo v úvahu, aby soudy samy přibraly do řízení další účastníky. Jestliže tedy stěžovatel v projednávané věci neoznačil za odpůrce všechny v úvahu přicházející dědice zůstavitelky (ač byl o nezbytnosti takového postupu soudem ve smyslu ust. §5 o. s. ř. poučen), a označil pouze vedlejšího účastníka, neměly obecné soudy jinou možnost, než z důvodů výše popsaných žalobní návrh stěžovatele zamítnout.
Ústavní soud při posuzování předmětné věci vzal za prokázáno, že okruh dalších v úvahu přicházejících dědiců, byl v rámci důkazního řízení obecnými soudy otevřen a řešen v tom smyslu, že stěžovateli bylo uloženo, aby tyto účastníky řízení označil (což stěžovatel neučinil). Současně vycházel z odůvodnění k napadeným rozhodnutím, ve kterých byl stěžovatel podrobně poučen o všech právních aspektech dědického práva, které s předmětnou věcí úzce souvisejí. (V návaznosti na tuto argumentaci jsou námitky stěžovatele zjevně neopodstatněné.) Soudy se danou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí rovněž řádně odůvodnily. S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud věc uzavřít tak, že důvody, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, postrádají právní relevanci.
Vzhledem k okolnosti, že v předmětné věci nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost stěžovatele je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu