ECLI:CZ:US:2001:1.US.527.01
sp. zn. I. ÚS 527/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené advokátkou JUDr. M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, sp. zn. 29 Ca 14/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2001.
Ve svém návrhu napadá konečné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, uvedené v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. FŘ-140/6622/98, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 102374/98/325960/1345, o vyměření daně z převodu nemovitostí.
Stěžovatelka má za to, že soud, jako orgán veřejné moci, svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod, a to v čl. 11 odst. 5, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona a v čl. 36 odst. 2 a 3, kde je stanoveno, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí a že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nejprve konstatoval, jako již mnohokrát, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka především obecnému soudu vytýká toto: Dne 8. 12. 1994 se stala spoluvlastnicí nemovitosti a téhož dne se vzdala práva na odvolání, a proto rozhodnutí o příklepu nabylo téhož dne právní moci. K okamžiku nabytí právní moci vlastnictví nemovitosti se váže běh obecné tříleté prekluzivní lhůty, která v tomto případě uplynula dnem 31. 12. 1997 a soud tuto podstatnou okolnost (okamžik nabytí právní moci vlastnictví nemovitosti) nezmínil ve svém rozsudku.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žalobu stěžovatelky projednal v mezích vytčených v žalobě, v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že krajský soud ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka rozhodnutí o příklepu ve veřejné dražbě převzala dne 8. 12. 1994, třicetidenní lhůta, v níž bylo její povinností podat daňové přiznání, uplynula 9. 1. 1995, a tedy jí vznikla povinnost podat daňové přiznání nejpozději dne 9. 1. 1995 a prekluzivní lhůta k vyměření daně z převodu nemovitostí uplynula dnem 31. 12. 1998.
Ústavní soud k namítanému porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod konstatuje, že pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu a vybírání upravuje zákon. Je-li daň a způsob jejího vyměření a vybírání stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Ústavní soud pak neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (tu posuzují příslušné obecné soudy), pokud není porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na soudní ochranu a náhradu škody podle čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka v daném případě využila podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod práva na soudní ochranu. Pokud však soud po řízení vedeném podle zákona nerozhodl podle jejích představ, nelze z daného usuzovat, že by tímto došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody, jak je výše specifikováno.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že daňové řízení se vyznačuje zvláštním charakterem, kdy se klade důraz na zájem státu, respektive zájem veřejný, na řádném plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost a kde platí zásada volného hodnocení důkazů a povinnost správců daně při správě daně jednat v souladu se zákony. Jak postupovat při správě daní, má správce daně výslovně stanoveno v zákoně o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy správce daně postupoval v souladu s uvedeným zákonem, nelze uvažovat o porušení práva na řádný proces a případné ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudu obecného.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu