ECLI:CZ:US:2001:1.US.583.99
sp. zn. I. ÚS 583/99
Usnesení
I. ÚS 583/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 6 Nt 514/98, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 3 To 536/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 11. 1999 domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 6 Nt 514/98, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 3 To 536/99, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Brně byla v trestní věci stěžovatele povolena obnova řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu a zároveň došlo k vrácení věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 99/92, k došetření státnímu zástupci. V odůvodnění městský soud uvedl, že dne 28. 1. 1993 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro osm útoků trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a to usnesením vyšetřovatele z uvedeného dne. Toto usnesení bylo však stěžovateli doručeno až 23. 4. 1998. Dne 5. 5. 1998 bylo dále stěžovateli sděleno obvinění, na základě kterého je stíhán pro dalších jedenáct útoků uvedeného trestného činu (doručeno 7. 5. 1998), když předcházející obvinění ze dne 7. 6. 1996 pro další tento trestný čin a také pro trestný čin podvodu bylo doručeno 17. 4. 1998. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 2 T 99/92, bylo o jednom z útoků z období od 18. 12. 1991 do 23. 4. 1992 již rozhodnuto, a vznikla tak překážka věci rozsouzené pro pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, takže stěžovatel by bez povolení obnovy řízení nemohl být stíhán pro stejný skutek, spáchaný dalšími útoky ve dnech 18. 12. 1991 až 14. 4. 1992. Stěžovatel byl dále rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 5 T 70/95, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákona pro jednání, kterého se dopustil dne 20. 10. 1994.
Podle §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby 5 let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle §67 odst. 3 trestního zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony orgánů činných v trestním řízení, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. V daném případě pětiletá promlčecí doba začala běžet ode dne dokončení pokračujícího trestného činu posledním útokem ze dne 14. 4. 1992 a skončila by 14. 4. 1997. Jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že dne 20. 10. 1994 spáchal stěžovatel nový trestný čin podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákona, počala od tohoto data běžet promlčecí doba nová. Městský soud uzavřel, že následně shledal podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť vyšly najevo skutečnosti soudu dříve neznámé, jež spočívají v další trestné činnosti, tvořící s tou, pro kterou byl stěžovatel uznán vinným, jeden skutek.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Brně, který napadené rozhodnutí doplnil usnesením ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 3 To 536/99, jímž podle §284 odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 2 T 99/92, který tvořil překážku věci rozsouzené pro pokračující trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, neboť jím bylo v jednom z řady jednotlivých útoků pravomocně rozhodnuto, přičemž trestní stíhání těchto útoků není dosud promlčeno. Co se týče výroků, jimiž byla povolena obnova řízení a věc vrácena státnímu zástupci k došetření, byla krajským soudem konstatována jejich věcná správnost.
Obecné soudy vycházejí z toho, že veškeré jednotlivé útoky, pro něž bylo R. Š. sděleno či vzneseno obvinění, a které spáchal v období od 18. 12. 1991 do 23. 4. 1992, zjevně tvoří, vzhledem k jednotnému záměru, podobnému způsobu provedení, blízké časové souvislosti, předmětu útoku i naplnění stejné skutkové podstaty trestného činu, jediný pokračující trestný čin. Promlčecí dobu tedy nelze počítat od jednotlivých útoků, jak to původně učinil Městský soud v Brně, ale až od dokonání posledního útoku, tedy od 23. 4. 1992. Pokud by od tohoto data nebyl učiněn ve věci žádný úkon a obviněný se nevyhýbal trestnímu stíhání pobytem v zahraničí, bylo by nutno skutečně konstatovat, že v současné době by již bylo trestní stíhání promlčeno. Podle §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona se však promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, vyšetřovatele, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, přičemž dle §67 odst. 4 tr. zák. se přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Z trestního spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 A 99/92, pak vyplývá, že bylo započato trestní stíhání pro tento trestný čin sdělením obvinění ze dne 24. 4. 1992. Po tomto sdělení obvinění následovaly další úkony v rámci trestního řízení a to až do právní moci rozsudku dne 22. 9. 1994, přičemž po tuto dobu bylo o promlčení trestního činu, jehož se R. Š. dopustil jednotlivými útoky v období od 18. 12. 1991 až 23. 4. 1992, a které by bylo možno kvalifikovat dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., přerušeno. Vzhledem k pětileté promlčecí době, na niž se odkazuje i Městský soud v Brně, je tedy zřejmé, že až do 22. 9. 1999 nemůže být v žádném případě trestní stíhání pro tento trestný čin promlčeno. Po novém veřejném zasedání ve věci městský soud opětovně návrh na povolení obnovy řízení zamítl (usnesení ze dne 18. 5. 1999), poté co dovodil, že trestnost činu ve smyslu ust. §279 písm. a) trestního řádu zanikla. Usnesením ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 3 To 428/99, krajský soud citované rozhodnutí zrušil, přičemž zdůraznil, že v daném případě trestnost činu nezanikla, neboť nedošlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle ust. §65 trestního zákona, ani k promlčení trestního stíhání ve smyslu ust. §67 trestního zákona. Teprve poté rozhodl Městský soud v Brně tak, že obnovu řízení v dané věci povolil usnesením, které spolu s následujícím rozhodnutím Krajského soudu v Brně stěžovatel napadl ústavní stížností.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel nechápe tuto sérii útoků jako jeden pokračující trestný čin a uvádí ve své ústavní stížnosti, že sdělení obvinění pro některé jednotlivé útoky a to ty, jež byly spáchány v období prosince 1991 až dubna 1992, mu bylo doručeno až v roce 1998, tedy po době delší než 6 let, kdy měl dokonat pokračující trestný čin. Přesto, že právní kvalifikace uvedených útoků je taková, že mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle ust. §247 odst. 1, 2 trestního zákona, škoda, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit přesahuje 339 000 Kč a jednání by proto z hlediska hmotného práva mělo být posuzováno podle ust. §247 odst. 1, 3 trestního zákona s trestní sazbou od dvou do osmi let. Promlčecí doba činí v daném případě pět let a podle stěžovatele v okamžiku sdělení obvinění byla trestnost tohoto činu již promlčena. Podle jeho názoru totiž nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu ust. §67 odst. 3 písm. b) trestního zákona, neboť běžela promlčecí doba za trestný čin s uvedenou trestní sazbou a musel by se tedy v promlčecí době dopustit jednání stejně nebo přísněji trestného. Z uvedeného stěžovatel vyvozuje, že pokud byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 5 T 70/95, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákona pro jednání, kterého se dopustil dne 20. 10. 1994, nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby, neboť u tohoto trestného činu činí horní hranice trestní sazby tři roky. Stěžovatel se proto domnívá, že trestnost jednání, kterého se měl dopustit od prosince 1991 do dubna 1992 zanikla a nebyl tedy dán důvod pro povolení obnovy řízení.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2000 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako Městský soud v Brně ve vyjádření z 31. 1. 2000, který je pouze doplnil tak, že je přesvědčen, že v daném případě nedošlo ze strany soudů obou stupňů k porušení žádných základních práv stěžovatele. Oba soudy pak shodně navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Brně Ústavnímu soudu k jeho žádosti o vyjádření sdělilo, že obsahově totožné podání stěžovatele mu bylo doručeno jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a spisový materiál bude postoupen Ministerstvu spravedlnosti ČR. Po opětovné žádosti a dotazu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000, v jakém stadiu se celá záležitost nachází, krajské státní zastupitelství odpovědělo, že mu bylo dne 26. 6. 2000 ministerstvem spravedlnosti sděleno, že v dané věci nebyly shledány zákonné důvody k podání stížnosti pro porušení zákona.
Ve vyjádření Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 1. 2000 je uvedeno, že všechny stěžovatelovy dílčí útoky trestného činu krádeže podle ust. §247 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchané od 18. 2. 1991 do 23. 4. 1992, tvoří jediný pokračující trestný čin, kdy promlčecí dobu nutno počítat od dokonání posledního útoku. Trestní stíhání pro daný trestný čin bylo prý zahájeno sdělením obvinění ze dne 24. 4. 1992, a poté následovaly další úkony trestního řízení až do právní moci rozsudku ve věci, která nastala dne 22. 9. 1994. S ohledem na ust. §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona, podle kterého se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony orgánů činných v trestním řízení, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, je podle názoru městského státního zastupitelství v daném případě zřejmé, že trestní stíhání stěžovatele nemohlo být promlčeno do 22. 9. 1999. Jelikož odsouzením pro jediný dílčí útok pokračujícího trestného činu byl rozhodnut celý skutek, bylo nezbytné ve věci podat návrh na obnovu řízení.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není jakýmsi "superrevizním orgánem", resp. další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví, zjistil po přezkoumání napadených usnesení obecných soudů jakož i příslušného spisového materiálu, že těmito rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Podstatou daného případu je v zásadě jeho námitka, že nemělo dojít k povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci, neboť sdělení obvinění pro skutky, kterých se měl dopustit v období od prosince 1991 do dubna 1992, mu bylo doručeno až v dubnu a květnu 1998, tedy po uplynutí pětileté promlčecí doby. Podle stěžovatele soudy rozhodující ve věci pominuly, že měl v období od 18. 12. 1991 do 14. 4. 1992 celkem dvaceti útoky pokračujícího trestného činu krádeže způsobit celkovou škodu ve výši 339 445 Kč, což odůvodňuje kvalifikaci tohoto trestného činu podle ust. §247 odst. 3 trestního zákona. Podle ust. §67 odst. 3 písm. b) trestního zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době nový trestný čin, na který stanoví trestní zákon trest stejný nebo přísnější. Kdyby jednotlivý útok byl chápán jako samostatný trestný čin a ve zkoumané věci běžela promlčecí doba za trestný čin podle ust. §247 odst. 3 trestního zákona, kdy je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody na dva až osm let, potom i když spáchal v promlčecí době jiný, samostatně chápaný čin podle ust. §247 odst. 2 tr. zákona, nemohlo by dojít k přerušení promlčení, neboť v tomto případě by byl ohrožen trestem odnětí svobody na 6 měsíců až tři léta a jednalo se tedy o trestný čin mírněji trestný.
Obecné soudy však vycházely z jiných předpokladů a došly k závěru, že v daném případě došlo k přerušení promlčení trestního stíhání. V rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 3 To 428/99, o jehož právní názor se městský soud opírá v ústavní stížností napadeném usnesení, povolujícím obnovu řízení (viz. str. 3 tohoto rozhodnutí : "...ohledně otázky promlčení se soud I. stupně ztotožňuje s právním názorem soudu nadřízeného...") je výslovně uvedeno, že "trestnost činu nezanikla, neboť obviněný spáchal 20. 10. 1994 nový trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen Městským soudem v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 5 T 70/95, a byly prováděny úkony směřující k trestnímu stíhání dle §67 odst. 3 tr. zák.". Rovněž v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je konstatováno, že podle §67 odst. 3 trestního zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, vyšetřovatele, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele nebo spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Jestliže je řízení ve zkoumané věci, podrobně popsané výše, posuzováno jako celek, včetně všech rozhodnutí a námitek jak státního zástupce, tak stěžovatele, pak je zřejmé, že s ohledem na ust. §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona nedošlo v době podání návrhu na povolení obnovy řízení k zániku trestnosti z důvodu promlčení trestního stíhání. Jak vyplývá z rozhodnutí městského soudu, obnova řízení byla povolena, neboť vyšly najevo skutečnosti soudu dříve neznámé, spočívající v další trestné činnosti, jež tvoří jeden skutek s tou, pro kterou byl ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 99/92 stěžovatel uznán vinným, přičemž tyto skutečnosti by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele a původně uložený trest by tak byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Ústavní soud po studiu spisového materiálu sdílí názor obecných soudů, že všechny jednotlivé dílčí útoky trestného činu krádeže podle §247 odst.1 písm b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, které spáchal od 18. 2. 1991 do 23. 4. 1992, tvoří s ohledem na ustanovení §89 odst. 3 trestního zákona jediný pokračující trestný čin. Promlčecí dobu nelze počítat od okamžiku spáchání jednotlivých dílčích útoků, ale až od dokonání posledního útoku dne 23. 4. 1992. Trestní stíhání bylo tedy započato sdělením obvinění ze dne 24. 4. 1992, načež následovaly další úkony trestního řízení až do právní moci rozsudku ve věci, jež nastala 22. 9. 1994. Vzhledem k počátku běhu nové pětileté promlčecí doby je zřejmé, že do 22. 9. 1999 nemohlo být trestní stíhání R. Š. promlčeno.
Sdělením obvinění je zahájeno trestní řízení pro pokračující trestný čin, nikoli pouze jednotlivé dílčí útoky, přičemž další sdělení obvinění je možné, spáchá-li obviněný další skutek, kvalifikovaný jako trestný čin. Z výše uvedených důvodů pokládá Ústavní soud rozhodnutí o povolení obnovy řízení za ústavně přijatelné, aniž tímto rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Závěrem je třeba říci, že úkolem Ústavního soudu není perfekcionisticky vyhledávat různá drobná pochybení či nedostatky v rozhodnutích obecných soudů, ale posoudit, zda řízení proběhlo v souladu s principy, chráněnými předpisy nejvyšší právní síly a zda bylo ve svém souhrnu spravedlivé. V daném případě rozhodly nezávislé soudy o povolení obnovy řízení za respektování veškerých základních práv stěžovatele, přičemž otázky viny a případného trestu jsou předmětem již obnoveného trestního řízení, ve kterém má stěžovatel zajištěnu možnost využít všech práv obviněného, resp. obžalovaného včetně podání opravných prostředků.
Jelikož napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ať již jím tvrzených, či jiných, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu