ECLI:CZ:US:2001:1.US.584.01
sp. zn. I. ÚS 584/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. H., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 6 C 142/97, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 27 Co 273/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2001.
Ve svém návrhu napadá rozsudek Krajského soudu v Praze, uvedený v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ, rovněž v záhlaví citovaný, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti České republice, zastoupené Okresním úřadem Praha -východ, uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji pozemku o výměře 2 300 m2 za kupní cenu 11 500,-- Kč.
Stěžovatel dovozuje, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a nestranný soudní proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že se tento soud zabýval jím podaným odvoláním velmi všeobecně, aniž vyvrátil jeho uplatněné námitky a v odůvodnění rozsudku pouze odkázal na právní názor soudu prvního stupně.
Dále uvedl, že současný právní stav, kdy pozemek je ve vlastnictví jiného, podstatně ztěžuje jeho podnikání s privatizovaným nemovitým i movitým majetkem, který technologicky s tímto pozemkem souvisí.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
K danému případu Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil následující: kupní smlouvou ze dne 15. 11. 1993, uzavřenou mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku ČR, se stěžovatel stal vlastníkem kravína v katastrálním území K. Při zaměření objektu bývalého kravína pro zápis do listu vlastnictví a potřeby stavebního řízení bylo zjištěno, že v rámci privatizace vydaný pozemek obsahuje ve své výměře také druhý pozemek, který je ve vlastnictví jiného subjektu - Okresního úřadu Praha - východ. Po zjištění této skutečnosti zahájil stěžovatel s Okresním úřadem Praha - východ jednání o prodeji tohoto pozemku. Od roku 1996 však Okresní úřad Praha - východ se stěžovatelem přes jeho snahu o této věci nejedná, a proto se stěžovatel soudně domáhal splnění povinnosti uzavřít kupní smlouvu na daný pozemek dle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř.
Okresní soud Praha - východ svým rozsudkem žalobu zamítl s tím, že stěžovatel pouze navrhl Okresnímu úřadu Praha - východ uzavření kupní smlouvy, ale jeho návrh nebyl akceptován; k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Uzavření kupní smlouvy Okresnímu úřadu Praha - východ neukládá žádný právní předpis, neexistuje žádný závazek, který by vyplýval z jiných právních skutečností, který by ho zavazoval k uzavření smlouvy. Ohledně námitek stěžovatele k privatizaci zaujal soud stanovisko, že pro tento spor není právně významné, když Okresní úřad Praha - východ nebyl smluvní stranou při prodeji privatizovaného majetku stěžovateli a nemůže nést odpovědnost za případné vady této smlouvy. Stejně tak odmítl námitku stěžovatele zpochybňující nabytí vlastnictví pozemku Okresním úřadem Praha - východ s tím, že pokud by jmenovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, pak by se stěžovatel nemohl domáhat uzavření kupní smlouvy s nevlastníkem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění - že parcela je samostatnou parcelou, stejně jako parcela druhá (a je ve smyslu práva samostatnou věcí), i správné právní závěry - že stěžovatel neprokázal, že jsou dány podmínky pro uložení povinnosti druhé smluvní straně k uzavření předmětné kupní smlouvy, když tuto povinnost neukládá ani právní předpis, ani nevyplývá ze závazkového vztahu. Ohledně stěžovatelem navrhovaného přerušení řízení uvedl, že pro takové rozhodnutí neshledal podmínky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obsahem vlastní ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatel vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Krajský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s .ř. (náležitosti rozsudku). Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo.
Ve světle shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení jeho práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované Listiny základních práv a svobod práva na soudní ochranu. Pokud však soud po řízení, vedeném podle zákona, nerozhodl podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces.
Z výše uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, týkající se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, není důvodná.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu