ECLI:CZ:US:2001:1.US.59.01
sp. zn. I. ÚS 59/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky Městské části Praha 8, Zenklova 1/35, Praha 8, zastoupené JUDr. Z. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1387/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 29. 1. 2001.
Svým podáním se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2000, sp. zn. 35 Co 508/99, kterým tento soud potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 13 C 238/98, kterým bylo uloženo stěžovatelce zaplatit žalobci částku Kč 585 416,-- se 17% úrokem ode dne 25. 1. 1995 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení.
Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, které se opírá o ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. ("dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno, že při úsilí o ochranu práva je každému zaručeno domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, a to stanoveným postupem, a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. ("nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ...., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam") odmítl její dovolání pro nepřípustnost, když dovodil, že napadené rozhodnutí nelze mít po právní stránce za zásadně významné, stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR pochybil a měl dovolání připustit, neboť se skutečně jednalo o věc zásadního právního významu a odmítavým rozhodnutím došlo k odepření spravedlnosti, a tím i k porušení ústavnosti, jak shora naznačeno.
Stěžovatelka dále tvrdí, že v důsledku nepřipuštění dovolání jí byla odňata možnost posouzení vad předcházejícího řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud nejprve k podanému návrhu ústavní stížnosti opětovně konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, že neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Nejvyšší soud ČR neshledal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze po právní stránce za zásadně významné a z tohoto důvodu nepřipustil dovolání.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1387/2000, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovoláním napadené posouzení otázky závaznosti jednání zmocněnce pro zmocnitele při tzv. absolutním zmocnění posoudil tak, že v daném případě nejde o otázku, jejíž řešení by co do obecného dopadu na případy obdobné povahy mělo po právní
stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neposoudil tuto právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je nutno mít na paměti, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto jeho použití pro jeho mimořádnost zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování o podaném dovolání postupoval v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu a nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, když stěžovatelce soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k závěru, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu a bude se zabývat meritem věci, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za zásadně významné po právní stránce a dovolání odmítne.
Vzhledem ke shora uvedenému, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu