ECLI:CZ:US:2001:1.US.602.99
sp. zn. I. ÚS 602/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. D., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, čj. 55 Co 300/99 - 230, za účasti I. N., a Interhotelu A. - Z. H., a. s. v likvidaci, jako vedlejších účastníků, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem ústavní stížnosti napadá rozsudek Městského soudu v Praze, jak je výše uvedeno, a je toho názoru, že tento rozsudek, stejně jako rozsudek první instance, Obvodního soudu pro Prahu 1, je nezákonný v takovém rozsahu, že zasahuje do jeho ústavních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť žádný ze soudů se s jeho námitkami nevypořádal.
Předmětem sporu byla žaloba na určení neplatnosti smlouvy ze dne
8. 4. 1992, kterou Interhotel A. - Z. H., jako osoba povinná, vydal paní I. N. jako osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb. v restituci dům čp. 840 v Praze, spolu s pozemkem parc. č. 580, katastrální území N.; tato smlouva byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 1. Tento spor rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 (čj. 11 C 25/94 - 174) a dospěl k závěru, uvedeném ve výroku rozsudku ze dne 15. 10. 1998, že zmíněná dohoda o vydání věci je neplatná, protože I. N. se dle výsledku řízení nemohla stát oprávněnou osobou; současně soud zamítl návrh na určení, že Interhotel A. - Z. H., a. s. v likvidaci, je vlastníkem domu a parcely výše uvedené. Soud neshledal v daném případě naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť pravomocným soudním výrokem ohledně neplatnosti dohody o vydání věci se automaticky obnovil původní stav; vlastník, pokud by nebyl v rozporu se zákonem i držitelem nemovitostí, by se musel domáhat jejich vydání po neoprávněném držiteli žalobou na plnění.
O odvolání Interhotelu A.- Z. H., a. s. v likvidaci, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodoval Městský soud v Praze; současně podala odvolání i I. N. a vedlejší účastníci, JUDr. V. D. a E. D. Jmenovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobu zamítne z důvodu nedostatku právního zájmu na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti; v případě potvrzujícího rozhodnutí navrhla, aby odvolací soud připustil možnost dovolání, protože rozhodnutí považuje za věc zásadního právního zájmu na určovací žalobě o neplatnost dohody o vydání věci, když tato věc, která již byla jí jako restituentce vydána, ale v současné době jí již nepatří, neboť byla převedena na jiné osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí, tj. na manžele D., jimž nemovitosti prodala. Dále vytýkala soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů, neúplnost provedeného dokazování a zásadní nedostatek právního důvodu žaloby.
Vedlejší účastník, dr. V. D., svým odvoláním napadl výrok rozsudku, jímž bylo žalobě vyhověno, pokud jde o určení neplatnosti dohody a namítl dále vady skutkových zjištění, vady právního posouzení věci, nesprávnosti ve zjišťování skutkového stavu věci a hrubá porušení procesních práv vedlejších účastníků, kterým byla údajně odňata možnost jednat před soudem. Poukázal též na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, kterému odporuje rozhodnutí soudu prvního stupně i jeho argumentace. Dále namítal i nedostatek právního zájmu žalobce na předmětné určovací žalobě a opakoval důvody, které byly v řízení již předneseny. Vedlejší účastnice, E. D., namítla, že byla postupem soudu zkrácena na svých účastnických právech a věcně odkázala na obsah odvolání, které uplatnil její manžel.
Městský soud v Praze rozhodl jako odvolací soud v této právní věci svým rozsudkem ze dne 7. září 1999, sp. zn. 55 Co 300/99 - 230, a to tak, že potvrdil mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti dohody, přičemž výrok o zamítnutí žaloby zůstal nedotčen.
Návrh ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 1999 uplatnil vedlejší účastník výše uvedeného sporu, JUDr. V. D., u Ústavního soudu jako stěžovatel a navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 55 Co 300/99, jehož průběh byl již shora stručně uveden. Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že rozhodnutím obou soudů, zejména soudu odvolacího, bylo zasaženo do jeho ústavních práv, konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve svém odvolání proti rozsudku soudu první instance poukázal i na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se seznámil s průběhem vzniklého sporu i s argumentací stran, pokud jde o řešení tohoto restitučního případu, a musel konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, neposuzuje ani stanoviska soudů k zákonným ustanovením a jejich právní úvahy, pokud nebyla porušena základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR. Pokud jde o dokazování, resp. zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů, Ústavní soud obvykle nezasahuje do této činnosti obecných soudů, protože se jedná o jejich samostatnou působnost. Ústavní soud se proto nemohl zabývat polemikou stěžovatele s názory městského soudu o neplatnosti předmětné dohody či o otázkách naléhavého právního zájmu na určovací žalobě.
Ústavní soud se proto zabýval jednak námitkou porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, která byla v průběhu řízení uplatněna s tím, že tento článek upravuje a zakotvuje právo vlastnit majetek. Ústavní soud konstatoval, jako již v řadě předchozích rozhodnutí, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod nechrání vlastnické právo, jehož povaha je sporná např. proto, že probíhá soudní řízení v této věci. Nelze proto tvrdit, že došlo k porušení ústavního práva stěžovatele.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že bylo zasaženo do práv stěžovatele porušením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel však sám ve své ústavní stížnosti blíže nespecifikoval charakter a rozsah takového porušení, jehož se dovolává, ani jak ovlivnil údajný zásah konkrétní rozhodnutí v jeho věci. Stěžovatel má právo na spravedlivý proces, což ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud žádné porušení ústavních procesních práv neshledal a musel proto konstatovat, že jde o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu