ECLI:CZ:US:2001:1.US.610.2000
sp. zn. I. ÚS 610/2000
Usnesení
I. ÚS 610/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. V., zastoupené JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 44 To 905/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 7. 2000, sp. zn. 20 Nt 238/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 11. 10. 2000 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 44 To 905/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 7. 2000, sp. zn. 20 Nt 238/2000. Tímto rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 byla stěžovatelka vzata do vazby, přičemž jí podle §71 odst. 2 trestního řádu byla vazba prodloužena o tři měsíce, tj. do 30. 9. 2000, s tím, že je dán vazební důvod, uvedený v §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění soud uvedl, že proti stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že jako jednatelka společnosti E. v období let 1997- 1998 prováděla falšování faktur, vystavovaných dodavatelskými organizacemi, v souvislosti s rekonstrukcí domu v Praze 9, na kterou získala společnost úvěr od banky "Cassa di risparmio di Rimini", tak, že nadhodnocené faktury stěžovatelka zasílala dalšímu jednateli společnosti V. N. spolu s dalšími zfalšovanými dokumenty, které pak N. předkládal v uvedené bance. Z účtu společnosti, vedeného u ČSOB Praha si potom získané peníze stěžovatelka vybírala, dodavatelským firmám zaplatila pouze skutečně fakturovanou částku a zbytek si měla ponechat pro vlastní potřebu, čímž měla společnosti E. způsobit škodu ve výši nejméně 17 830 441 Kč.
Soud považoval návrh na vzetí do vazby za důvodný, neboť bylo zjištěno na základě skutečností, prokázaných odposlechem telefonu stěžovatelky, který byl povolen v průběhu doplňování dokazování, že stěžovatelka ovlivňovala svědky, aby vypovídali v souladu s její obhajobou. Vznikla tak odůvodněná obava, že při ponechání na svobodě bude stěžovatelka dále na svědky působit, resp. mařit objasňování skutečností, důležitých pro trestní stíhání.
Městský soud v Praze poté výše specifikovaným rozhodnutím stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení o vazbě zamítl. Uvedl, že stěžovatelka je stíhána pro závažnou trestnou činnost, v souvislosti s kterou byla již dne 25. 8. 1999 vzata do vazby. Přesto, že ve věci probíhalo intenzivní vyšetřování, byla podle městského soudu soudkyně obvodního soudu tehdy ke stěžovatelce značně benevolentní, když dne 14. 2. 2000 rozhodla, že důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu u ní pominul a důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu nahradila slibem obviněné. Stěžovatelka byla propuštěna na svobodu a současně byla přijata opatření k odposlouchávání a zaznamenávání jejích telefonických hovorů, z jejichž záznamu pak zcela jasně vyplynulo, že stěžovatelka kontaktovala svědky (svědek H., svědkyně M.), a pokoušela se je ovlivňovat, aby vypovídali v její prospěch. Odvolací soud konstatoval, že jde o věc mimořádně skutkově složitou a náročnou, pokud jde o její objasnění a proto podle jeho názoru soud prvního stupně nepochybil, když vzal stěžovatelku opětovně do vazby, resp. její vazbu prodloužil.
Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, zaručená čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v době rozhodování obecných soudů neexistoval žádný důvod k obavě z jejího působení na dosud nevyslechnuté svědky ani k obavě ze ztížení dosažení účelu trestního řízení. Uvedla, že se všemi osobami, uvedenými v záznamech o odposlechu se osobně zná a na žádného z nich nepůsobila v úmyslu ovlivnit jeho výpověď. Se svědky prý nanejvýš "krátce hovořila o věcech, které se doopravdy odehrály, a to před značným časovým odstupem, takže jim je chtěla pouze připomenout, nic víc". Pojem "ovlivňování svědků" nelze podle stěžovatelky vykládat natolik extenzivně, že se jedná o jakýkoli kontakt obviněného se svědky a to ani tehdy, pokud obviněný se svědky probírá předmět trestního řízení. Stěžovatelka dále uvedla, že orgány činné v trestním řízení prý nijak neposuzovaly to, že poškozený V. N. měl působit na svědky před jejich výslechem. Stěžovatelka je také toho názoru, že současná úprava přípravného řízení nezaručuje rovné postavení stran trestního řízení, když prý je běžné, že výslech svědků, potvrzujících vinu obviněného je vyšetřovateli prováděn velmi pružně, zatímco návrhy obviněného na výslech svědků, svědčících v jeho prospěch bývají odmítány. Státní zástupce je od počátku trestního řízení v přímém kontaktu se svědky a naproti tomu jakýkoli kontakt obviněného se svědky soudy považují za pokus o jejich ovlivňování. Z uvedených důvodů, doplněných poukazy na odbornou literaturu, stěžovatelka vyvozuje, že byla zbavena osobní svobody uvalením vazby jinak, než ze zákonných důvodů a ocitla se v nerovnoprávném postavení vůči poškozenému, vyšetřovateli i státnímu zástupci, když prý její právo na obhajobu bylo "zúženo tak, že nesmí s nikým hovořit o ničem, co by se týkalo probíhajícího trestního řízení".
Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 1. 2001 uvedl, že názor stěžovatelky o porušení jejích základních práv a svobod nesdílí. Soud se ve svém usnesení náležitě zabýval všemi námitkami stěžovatelky a proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelka se pokoušela kontaktovat, či dokonce kontaktovala svědky, jejichž svědectví mohlo mít důležitý význam pro posouzení její viny a vzhledem k okolnostem případu soud neakceptoval její subjektivní tvrzení, že jim pouze chtěla určité události "připomenout". Městský soud v Praze dále nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky o jejím nerovném postavení vůči orgánům, činným v trestním řízení, neboť obsah spisu nesvědčí o tom, že by tyto orgány byly v předmětné věci v kontaktu se svědky mimo rámec provádění příslušných vyšetřovacích úkonů. Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2000 rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že v daném případě bylo mimo veškerou pochybnost zjištěno, že to byla stěžovatelka, kdo svědky kontaktoval, ač měla obhájce, jehož služeb mohla využít, měla-li obavy o zajištění svých práv v dokazování.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvod, pro který byla na stěžovatelku uvalena vazba. Stěžovatelka sama svým postupem, když kontaktovala, resp. pokoušela se kontaktovat svědky, zavdala reálnou příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měla dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Soudy, rozhodující ve věci, rozhodly o vazbě stěžovatelky v souladu se zákonem, v přiměřené lhůtě, za dodržení práva na obhajobu a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Jelikož Ústavní soud není, jak již uvedl, soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Rovněž námitka stěžovatelky, že došlo k porušení rovného postavení stran trestního řízení zůstala v rovině jejího pouhého tvrzení. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s platným trestním řádem, základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly.
Ústavní soud dále se zřetelem ke zkoumanému případu poznamenává, že nemohl nechat bez povšimnutí ani tu skutečnost, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, kterými byla její vazba prodloužena do 30. 9. 2000, přičemž její samotná ústavní stížnost byla podána dne 12. 10. 2000. Za takové situace je na místě připomenout, že i kdyby napadenými rozhodnutími byla základní práva nebo svobody stěžovatelky porušena (k čemuž však v dané věci nedošlo), Ústavní soud ve své praxi zpravidla neruší rozhodnutí, jejichž zrušení by s ohledem na případnou změnu okolností mělo význam čistě akademický. Chyběla by zde totiž možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. Námitka stěžovatelky, že soud bude při dalším rozhodování o vazbě vycházet z ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by se znovu zabýval důvody, které k jejímu vzetí do vazby vedly, je nepřípadná, neboť všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby trvají nebo zda se nezměnily.
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí vybočovala z mezí ústavnosti a že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu je bezpředmětný i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu