ECLI:CZ:US:2001:1.US.619.99
sp. zn. I. ÚS 619/99
Usnesení
I. ÚS 619/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného JUDr. T. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 29/98, ze dne 27. 5. 1999, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 86/99, ze dne 6. 10. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 12. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 29/98, ze dne 27. 5. 1999, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 86/99, ze dne 6. 10. 1999.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému (souhrnnému) trestu odnětí svobody na doživotí. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se měl trestného činu dopustit tím, že v blíže neurčené době od 1. 11. do 12. 11. 1993 v Praze nejméně sám usmrtil poškozeného V. D. v jeho bytě tím, že jej uškrtil prádelní šňůrou, přičemž jej svázal do takzvaného zadního kozelce a poškozený následkem udušení z uškrcení zemřel. Stěžovatel poté s dosud přesně neurčenou ženou odcizil v bytě poškozeného nejméně 400 kusů videokazet v hodnotě 26 000 Kč a 2 videopřehrávače v celkové hodnotě 10 300 Kč.
Stejným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro další dva skutky, a to vraždu poškozeného F. H. a vraždu poškozeného V. H. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel jakož i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, sp. zn. 8 To 86/99, obě odvolání zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně vyjádřil své pochybnosti o průběhu skutkového děje, tím, že uvedl: "soud si je plně vědom, že dnes již není schopen plně zjistit, co se v bytě poškozeného D. v podstatě stalo" a dále, že "soud si je plně vědom, že ohledně jednání v bytě přichází v úvahu několik variant" (str. 29 rozsudku). Odvolací soud poté dospěl ke svým vlastním skutkovým zjištěním, která uvedl v odůvodnění usnesení, když konstatoval: "přičemž tato osoba musela buď poškozeného usmrtit, nebo být přítomna jeho smrti" (str. 8 usnesení). Dále odvolací soud uvedl, že: "Z toho vyplývá, že osoba pohybující se v bytě poškozeného smrt poškozeného předpokládala, případně sama způsobila" (str. 9 usnesení). Na téže straně soud konstatuje, že "pokud by došlo ke smrti poškozeného náhodou a pokud by touto smrtí byl obžalovaný překvapen, nepochybně by reagoval jako každý normálně uvažující člověk".
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil i další námitku, týkající se přípravného řízení a postupu orgánů činných v trestním řízení. Obhajoba stěžovatele již v řízení před obecnými soudy poukazovala na teorii všeobecného spiknutí policie proti stěžovateli, kterou však obecné soudy pokládaly za vyloučenou. V tomto směru stěžovatel připomíná důkaz výpovědí utajované svědkyně vystupující pod jménem J. N., která měla stěžovatele údajně vidět pohybovat se s neznámou ženou v domě, v němž bydlel zavražděný V. D. Stěžovatel uvádí, že dne 9. 10. 1997 byl eskortován z Vazební věznice Praha - Ruzyně na úřad vyšetřování, kde byl ukázán jemu neznámé ženě, a poté byl bez dalšího odvezen zpět do vazební věznice. Současně stěžovatel tvrdí, že se v této době nekonal žádný vyšetřovací úkon a že jeho obhájce o žádném vyšetřovacím úkonu nebyl vyrozuměn.
Stěžovatel je přesvědčen, že jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nebyla respektována presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatele přetrvávají pochybnosti o průběhu skutkového děje, což daly najevo jak soud I. stupně, tak i soud odvolací. Zejména stěžovatel poukazuje na dvě varianty skutkového řešení, jak je definoval odvolací soud, což je ale v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, neboť alternativní skutkové řešení je v zásadě nepřípustné a nerespektuje zásadu objektivní pravdy.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemná vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. L. V. ve vyjádření ze dne 3. 2. 2000 uvedl, že podle jeho názoru se Městský soud v Praze během hlavního líčení vypořádal plně s obhajobou stěžovatele, který svou trestnou činnost popíral. Skutečně je pravdou, že soud vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, že již není schopen přesně zjistit, co se v bytě poškozeného D. skutečně stalo, avšak jednoznačně bylo prokázáno, že poškozený byl zavražděn a z jeho vraždy byl usvědčen právě I. R. V této souvislosti soud plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Pokud se jedná o tvrzení stěžovatele, že byl dne 9. 10. 1999 ukázán utajené svědkyni, vystupující pod jménem J. N., k této skutečnosti se Městský soud vyjádřit nemůže. Může pouze konstatovat, že svědkyně byla vyslechnuta v rámci hlavního líčení, I. R. poznala, přičemž její výpověď koresponduje s výpověďmi dalších svědkyň, na jejichž základě soud prokázal pohyb stěžovatele v domě a u bytu poškozeného. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti znovu operuje tím, že smrt poškozeného mohla být náhodná. K tomu může soud uvést pouze to, že v průběhu řízení možnost náhody vyloučil a v odůvodnění rozsudku vyložil, proč o takovou náhodu nešlo. Městský soud v Praze provedl všechny důkazy včetně důkazů navrhovaných stěžovatelem a věci byla věnována náležitá pozornost. Vrchní soud v Praze se prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. L. k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil dne 2. 2. 2000. K prvé námitce stěžovatele uvedl, že stěžovatel vytrhuje z odůvodnění usnesení soudu jednotlivé argumenty, které odvolací soud použil nad rámec odůvodnění skutkových zjištění soudu I. stupně, která shledal správnými. K této námitce odkazuje na odůvodnění usnesení na str. 7 až 9. K námitce ohledně utajené svědkyně J. N. soud uvedl, že tato svědkyně při hlavním líčení dne 1. 4. 1999 na čl. 1151 výslovně vyloučila, že by jí byl stěžovatel ukazován na úřadu vyšetřování, jak ve stížnosti tvrdí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost páchanou v rozmezí několika let, bylo by i v případě, že by se prokázalo jeho tvrzení o eskortě na úřad vyšetřování dne 9. 10. 1997, složité zjistit, čeho se měl úkon toho dne týkat a o jakou ženu se mělo jednat. Vrchní soud vyjádřil přesvědčení, že k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Městské státní zastupitelství v Praze Ústavnímu soudu pouze sdělilo, že se s napadenými rozhodnutími plně ztotožňuje.
II.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Při posuzování postupu orgánů činných v trestním řízení vycházel Ústavní soud z vyšetřovacího i soudního spisu, který mu na jeho žádost zapůjčil Obvodní soud pro Prahu 9, který v současné době projednává trestní věc obžalované M. L.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že v případě stěžovatele se jedná o rozsáhlou trestnou činnost páchanou v průběhu několika let. Stěžovatel byl postupně obžalován ze 7 trestných činů vraždy a několika dalších trestných činů. Byl uznán vinným ze 3 trestných činů vraždy, v případě dalších 4 obžalob ze stejných trestných činů byl podle §226 písm. a) obžaloby zproštěn.
V posuzované věci byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu vraždy V. D. a byl zproštěn obžaloby z trestných činů vraždy F. H. a V. H. Ze spisového materiálu, jakož i z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel od počátku vyšetřování veškerou trestnou činnost popíral. V posuzovaném případě byl uznán vinným na základě provedených důkazů, které lze většinou označit jako důkazy nepřímé, tvořící však ucelený řetězec. Soud může výrok o vině opřít i o nepřímé důkazy, a to za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy přitom nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé. Význam nepřímých důkazů je právě i v tom, že umožňují prověřit nebo doplnit důkazy přímé, ev. získat další důkazy, přímé i nepřímé. V daném případě je řetězec nepřímých důkazů (výpovědi svědků, zajištění věcí pocházejících z majetku zavražděného, znalecké posudky, časové údaje, motiv činu apod.), natolik logický a uzavřený, že obecné soudy o vině stěžovatele neměly pochyb.
Výpověď svědkyně, vystupující pod jménem J. N., soud posoudil jako zcela věrohodnou a Ústavní soud nemá rovněž důvod pochybovat o její správnosti. Svědkyně již v přípravném řízení v osobě stěžovatele poznala muže, kterého v době, kdy došlo k vraždě poškozeného V. D., potkala v chodbě domu spolu se ženou (nyní obžalovanou M. L.), s níž vynášeli z bytu zavražděného v rozsudku specifikované videopřehrávače a videokazety. Tyto předměty se posléze podařilo identifikovat a z výpovědí několika svědků vyplynulo, že je měl ve své dispozici právě stěžovatel. Stejně jako v přípravném řízení vypovídala svědkyně u hlavního líčení, kdy uvedla, že sice v době, kdy stěžovatele potkala v domě, měl tmavší paruku, nicméně že ho i přesto bezpečně poznala (stejně jako obžalovanou M. L.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil pochybnosti ohledně regulérnosti rekognice a tvrdil, že před jejím provedením byl převezen na úřad vyšetřování a zde byl ukázán "jemu neznámé ženě". Tuto domněnku však stěžovatel v ústavní stížnosti dále nerozvádí ani ji nedokládá dalšími skutečnostmi. Jak zjistil Ústavní soud z vyšetřovacího spisu, svědkyně vystupující pod jménem J. N. v přípravném řízení při výslechu dne 14. 1. 1998 na čl. 498 na dotaz obhájce obviněného I. R., zda byla 7. 10. 1997 nebo někdy v měsíci říjnu 1997 v budově úřadu vyšetřování, uvedla, že zde v žádném případě nebyla. Na další dotaz, zda v roce 1997 jí byl ukazován v této budově nějaký muž, odpověděla, že "ne, v loňském roce to nebylo". Na čl. 751 je pak založen úřední záznam, podle něhož při vytěžení dne 10. 12. 1997 tato svědkyně mezi 5 předloženými fotografiemi okamžitě poznala muže na fotografii č. 3, kterého identifikovala jako muže z chodby domu zavražděného. Tatáž svědkyně byla opět vyslýchána dne 5. 3. 1998, kdy uvedla, že při rekognici, konané dne 14. 2. 1998, poznala ženu, kterou viděla v bydlišti zavražděného V. D. společně s obviněným I. R. Svědkyně uvedla se 100% jistotou, že tuto ženu poznala. Na čl. 1151, na nějž odkazuje ve svém vyjádření předseda senátu Vrchního soudu v Praze, je uvedeno, že svědkyně na dotaz obžalovaného sdělila, že "na odd. Kongresové mi ukazovali různé muže fyzicky (při rekognici), mezi nimi však obž. nebyl". Ze všech listinných materiálů, týkajících se uvedené svědkyně, je patrno, že její výpovědi lze považovat za zcela věrohodné a že muže i ženu, kteří se pohybovali v bydlišti zavražděného V. D. a z jeho bytu vynášeli věci, se 100% jistotou poznala. Uvedené konstatování je podepřeno rovněž tím, že na svých výpovědích v přípravném řízení svědkyně setrvala i při výslechu u hlavního líčení.
Co se týče napadených rozhodnutí, zde Ústavní soud konstatuje, že výrok rozsudku Městského soudu v Praze je zcela jednoznačný a že v něm vyjádřená skutková věta plně respektuje příslušná ustanovení trestního řádu i zásady trestního řízení. Velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je přesvědčivé, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že v postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazního materiálu jako celku, důkazů jednotlivých, nelze cokoli oprávněně vytknout, přičemž konkrétní hodnocení těchto důkazů z pohledu jejich věrohodnosti, důkazní síly apod. zůstává výhradně v kompetenci nalézacího soudu. Námitky stěžovatele, týkající se pochybností o průběhu skutkového děje a některých formulací odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí, nejsou opodstatněné. Odůvodnění Vrchního soudu vychází ze skutkových zjištění soudu I. stupně a podle názoru Ústavního soudu je lze rovněž považovat za přesvědčivé. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytrhuje jednotlivé argumenty odvolacího soudu z kontextu celého odůvodnění, které však tvoří jeden celek a nelze se izolovaně zabývat pouze některými, dle stěžovatele spornými, formulacemi.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena zásada presumpce neviny nebo právo na soudní chranu stěžovatele, a proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu