ECLI:CZ:US:2001:1.US.62.01
sp. zn. I. ÚS 62/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. D. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2000, č.j. 24 Co 132/2000-82, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 29. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 30. 1. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2000, č.j. 24 Co 132/2000-82, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, ze dne 13. 12. 1999, č.j. 14 P 262/97-59, ve výrocích I., II., III., vyjma té části, v níž byla určena splatnost části dlužného výživného od 1. 2. 2000 a IV.
Stěžovatel je však toho názoru, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud v jeho věci nepostupoval v souladu s občanským soudním řádem, což mělo podle jeho názoru za následek porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod. Vytýká porušení především ustanovení §154, §120 odst. 2 a §153 o.s.ř a dále ustanovení §214 o.s.ř. Porušení citovaných ustanovení občanského soudního řádu spatřuje především v tom, že odvolací soud v jeho věci nerozhodoval na základě skutkového stavu věci zjištěného ke dni rozhodnutí a dále v tom, že odvolací soud rozhodoval o odvolání bez nařízení jednání, aniž by však byly proto splněny podmínky.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, na jehož základě obecné soudy zvýšily stěžovateli výživné k jeho dvěma nezletilým dětem, a to z částky 6 000,- Kč na částku 9 000,- Kč měsíčně od 1. 1. 1998 a na částku 15 000,- Kč měsíčně od 1. 1. 1999 na nezletilou L. a z částky 4 000,- Kč na částku 7 000,- Kč měsíčně od 1. 1. 1998 a na částku 11 000,- Kč měsíčně od 1. 1. 1999 na nezletilého L. Za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1999 vyčíslily dlužné výživné částkou 144 000,- Kč pro nezletilou L. a částkou 120 000,- Kč pro nezletilého L. a stanovily jeho splatnost.
Otázka posouzení návrhu na zvýšení výživného pro nezletilé dětí je věcí volné úvahy soudu, odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby k výživě oprávněné. Jedná se o úpravu zakotvenou v ustanoveních §85 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Soud je v rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci. Ke splnění této povinnosti, vyplývající z ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř., potřebuje shromáždit potřebné důkazy.
Podle ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu, změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ze kterého je patrno, že podklady pro určení konkrétního rozsahu vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem byly opatřeny a provedeny v souladu se zákonem již soudem prvého stupně. Přitom stanovené výživné, resp. jeho zvýšení odpovídá soudem prvého stupně řádně zjištěné změně poměrů, která nastala od doby poslední úpravy výživného ve výdělkových poměrech rodičů, zejména však nárůstem odůvodněných potřeb nezletilých dětí.
Soud prvého stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou v projednávané věci dány předpoklady pro změnu rozhodnutí soudu o výživném na nezletilé děti, neboť došlo od poslední úpravy výživného ke kvalifikované změně poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že na straně nezletilých dětí došlo ke změně poměrů již v souvislosti s jejich fyzickým růstem a dále s jejich rozsáhlou zájmovou činností. Na straně rodičů - stěžovatele pak soud konstatoval, že došlo oproti době předchozího rozhodování o výživném pro nezletilé děti ke zvýšení průměrného čistého měsíčního příjmu nejprve o 19 691,- Kč a od 1. 1. 1999 o 54 421,- Kč, dále bylo poukázáno na úspory stěžovatele v celkové výši 400 000,- Kč. U matky pak došlo ke zvýšení průměrného příjmu, a to v roce 1997 a 1998 o 3 000,- Kč měsíčně (s výjimkou měsíců prosince 1997 až září 1998) a od října 1998 o více jak 11 000,- Kč měsíčně.
Na základě takto zjištěného stavu, soud zvýšil stěžovateli výživné, a to od počátku roku 1998 vzhledem ke zvýšeným odůvodněným potřebám nezletilých dětí a v návaznosti na zvýšení příjmu otce a dále pak od počátku roku 1999, kdy došlo opět ke zvýšení příjmu otce.
Se závěry soudu prvého stupně se ztotožnil a jako věcně správné potvrdil odvolací soud, který přezkoumával rozhodnutí na podkladě odvolání stěžovatele. Změna se týkala pouze výroku rozsudku soudu prvého stupně ohledně lhůty splatnosti dlužného výživného.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se odvolací soud zabýval námitkami stěžovatele stran nedostatečného zjištění skutkového stavu, neprovedení důkazů k existenci zvýšených potřeb nezletilých dětí a ke zjištění současných majetkových poměrů rodičů, které uplatnil v rámci podaného odvolání a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Odvolací soud se znovu z podnětu odvolání stěžovatele taktéž zabýval stanovením výše výživného a dospěl k závěru, že výše výživného, tak jak byla stanovena soudem prvého stupně, je v souladu s ustaveními §85 odst. 2, 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině.
Ústavní soud znovu poukazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde jsou vyloženy důvody, na základě kterých odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v části týkající se zvýšení výživného. Správný je odkaz na ustanovení §85 odst. 2, 3, §96 odst. 1 zákona o rodině, jakož i závěr, že na straně rodičů, resp. stěžovatele i nezletilých dětí došlo od poslední úpravy výživného k podstatné změně poměrů a jsou tudíž dány podmínky pro novou úpravu výživného. V souvislosti s výdělkovými poměry stěžovatele odvolací soud též správně poukázal na ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině, které zdůrazňuje právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Konečně pak v souvislosti s námitkou stěžovatele v návrhu jeho ústavní stížnosti ohledně změny jeho rodinné situace (uzavření manželství a založení nové rodiny) Ústavní soud konstatuje, že pokud skutečně tato situace trvá, má stěžovatel možnost domáhat se změny napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §163 o.s.ř. a §99 zákona o rodině.
Ústavní soud po zhodnocení ústavní stížnosti stěžovatele a napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2000, č.j. 24 Co132/2000-82, dospěl k závěru, že obecné soudy ve věci stěžovatele věnovaly náležitou pozornost zjištění všech rozhodných skutečností, které nastaly od poslední úpravy výživného a byly významné pro posouzení toho zda a kdy došlo ke změně poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině.
Ústavní soud konstatuje, že jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací postupovaly v řízení o zvýšení výživného na nezletilé děti v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Jelikož Ústavní soud nezjistil v projednávané věci nic, co by svědčilo o údajném porušení ustanovení §154, §120 odst. 2, §153 a §214 o.s.ř. ze strany odvolacího soudu, nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu