ECLI:CZ:US:2001:1.US.626.2000
sp. zn. I. ÚS 626/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele ing. P. N., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 20 Co 151/99, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 68/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, i jemu předcházející, rovněž v záhlaví citovaný, rozsudek Městského soudu v Praze, o neplatnost odvolání z funkce. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby oba rozsudky byly zrušeny.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v odůvodnění návrhu (kromě relativně obsáhlé úvodní partie, jež obsahově nemá k věci bezprostřední vztah) opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení a v podstatě jen polemizuje, resp. nesouhlasí, se závěry, právními názory a výklady právních předpisů provedenými obecnými soudy, resp. uvádí interpretace vlastní. Jak vyplývá i z výše uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení publikované pod č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6); zkoumání těchto otázek proto přesahuje obvyklou přezkumnou činnost Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Ústavní soud neshledal v procesním postupu soudů - z hlediska ústavnosti - žádné pochybení, když zjistil, že se obecné soudy adekvátně soustředily především na zkoumání toho, zda odvolání z funkce bylo provedeno k tomu oprávněným subjektem (což je ostatně i podstatou ústavní stížnosti). Svoje názory a závěry pak řádné odůvodnily, především pak závěr, že oprávnění jmenovat a odvolávat ředitele škol přísluší ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy, a nikoliv příslušnému ministru osobně. Lze dodat, že organizační řád ministerstva vydává sám ministr jako interní akt, který je proto oprávněn i měnit, např. ve formě konkrétního pověření k výkonu některé činnosti, která přísluší ministerstvu.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 90 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález publikovaný pod č. 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatel taktéž dovolává. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je ústavně zakotven jeden z principů právního státu, tj. možnost uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, Ústavní soud v daném případě neshledal. Principy obsažené v úvodních článcích Listiny základních práv a svobod se totiž vztahují na všechna materiální základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Samostatně namítat jejich porušení proto zpravidla nelze (ostatně stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuvádí), je možné je argumentačně uplatňovat toliko v návaznosti na konkrétní ústavně zaručené hmotné základní právo nebo svobodu.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu