ECLI:CZ:US:2001:1.US.626.99
sp. zn. I. ÚS 626/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky F.- I. a, s. r. o., zastoupené JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1999, čj. 5 Cmo 228/99 - 288, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. 7. 1999, čj. B 1050/15, F 2305/99 - 275, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem napadá v záhlaví uvedená usnesení Vrchního soudu v Praze i instančně mu předcházející rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně ve věci návrhu na obnovu řízení. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a navrhuje, aby oba rozsudky byly Ústavním soudem zrušeny.
Po zjištění, že ve věci bylo podáno také dovolání, Ústavní soud vyčkal do rozhodnutí o dovolání. Dne 9. 10. 2000 pak obdržel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, kterým bylo dovolání odmítnuto. Se znalostí těchto skutečností se Ústavní soud zabýval předloženou ústavní stížností.
Ústavní soud nejprve shledal, že vzhledem ke skutečnosti, že dovolání podané stěžovatelkou bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci samé Ústavní soud konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda měla být stěžovatelka účastnicí řízení o povolení obnovy řízení ve věci zápisu do obchodního rejstříku. Věcně obdobný návrh podala stěžovatelka již ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 360/99, která skončila dne 24. ledna 2000 odmítnutím návrhu jako zjevně neopodstatněného.
Ústavnímu soudu nezbylo než zopakovat, jak již konstatoval nejen ve zmíněné věci, ale např. také ve věci I. ÚS 185/98 (publ. jako usnesení č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14), že řízení před rejstříkovým soudem je řízením nesporným, ve kterém se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Současná právní úprava poskytuje ochranu právům akcionářů obchodních společností, i když nejsou účastníky rejstříkového řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Proto nelze považovat za porušení nebo omezení práva na soudní ochranu případ, kdy podle platné úpravy akcionáři nejsou sice účastníky rejstříkového řízení, ale právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s ohledem na ustanovení §131 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §200a o. s. ř. Akcionáři se tedy mohou ochrany svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastí v rejstříkovém řízení.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu