ECLI:CZ:US:2001:1.US.636.2000
sp. zn. I. ÚS 636/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K. a H. K., zastoupených advokátkou Mgr. J. F., proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 6 C 130/92, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 11 Co 581/97, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2504/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 23. 4. 1997 (poznámka: stěžovatelé v ústavní stížnosti chybně uvádějí 24. 3. 1997) Okresní soud v Novém Jičíně ve věci stěžovatelů (navrhovatelů) proti odpůrci K. dřevařským závodům, s.p. (dále jen "odpůrce"), o zaplacení částky 390.570 Kč rozhodl, že (I.) řízení "o částku 19.300 Kč" se zastavuje a (II.) návrh na zaplacení zbývající částky se zamítá.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatel od V. dřevařských závodů, n.p., zakoupil v roce 1981 montovaný domek Multi O66, který svépomocí postavil a tento domek byl roku 1984 zkolaudován. V roce 1985 uzavřel první stěžovatel se druhou stěžovatelkou manželství a domek užívali společně. U jejich nezletilé dcery se začaly projevovat zdravotní potíže a proto stěžovatelé na doporučení lékaře provedli opakované měření koncentrace formaldehydu v rodinném domku a zjistili vyšší koncentraci této látky. Podle znaleckého posudku ing. V. P. byl zdrojem emisí formaldehydu závadný materiál a protože tento znalec doporučil odstranit veškeré části stavby, vstoupili stěžovatelé do jednání s dodavatelem domku, s ministerstvem průmyslu a se s.p. Dřevostavby P. Protože tato jednání nevedla k řešení, odstranili stěžovatelé vadnou stavbu a komponenty domku odprodali za částku 90.000 Kč. Stěžovatelé se proto podaným návrhem domáhali náhrady škody, jež jim prý byla způsobena dodáním vadných komponentů montovaného domku. Výši škody vyčíslili jako náklady spojené se zakoupením komponentů, se stavebním řízení, s výstavbou domku, jeho demolicí, s výstavbou nového bydlení a jako náklady spojené se zjištěním závady.
Okresní soud však dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti odpůrce za škodu ve smyslu ustanovení §421 odst. 1 občanského zákoníku v tehdejším znění. Bylo prý sice prokázáno, že hodnoty koncentrace formaldehydu naměřené v dětském a obývacím pokoji překračovaly přípustnou normu, nicméně stěžovatelé doplnili původní stavební komponenty o celou řadu úprav, provedených svépomocí (viz posudek znalce F.) a protože v roce 1992 provedli demolici domku (aniž by zajistili důkaz o tom, ze kterých konkrétních prvků formaldehyd vyzařuje a navíc měření neproběhlo v celém objektu domku, nýbrž pouze v jeho dvou pokojích), "není možno v současné době již zjistit zdroj a příčinu vyzařování formaldehydu".
K otázce výše škody okresní soud uvedl, že je sporné, zda byla nutná demolice celého domku, když naměřené hodnoty formaldehydu byly zjištěny pouze ve dvou pokojích. Navíc prý komponenty domku byly zakoupeny za částku 55.000 Kč a po demontáži byly prodány za 90.000 Kč, tzn. za vyšší finanční částku. Provedenou opravou byla věc (domek) zhodnocena, takže získala vyšší hodnotu než původní montovaný domek. Za majetkovou újmu údajně nelze považovat ani náklady spojené se stavebním řízením a stavbou domu, jelikož tyto náklady by stěžovatelé museli vynaložit při stavbě jakéhokoliv domu. "Pokud navrhovatelé účtovali jako škodu dvakráte stavbu domu, přesněji výstavbu domku Multi 066 a výstavbu zcela nového bydlení a soud by jim tyto částky přiznal, obohatili by se navrhovatelé na úkor odpůrce, neboť tento by jim zcela financoval postavení domu." V souzené věci prý nebyla dána ani podmínka "objektivní existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou", neboť se nepodařilo zjistit skutečnou příčinu vzniku škody.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil a zároveň rozhodl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že okresní soud vycházel z úplného zjištění skutkového stavu a na jeho základě dospěl ke správným právním závěrům. Proto na tyto závěry krajský soud odkázal, neboť ke stejnému skutkovému a právnímu závěru vedly i výsledky doplněného dokazování, které provedl. Krajský soud navíc uvedl, že nároky stěžovatelů bylo možno uplatnit z titulu odpovědnosti za vady prodané věci, což se však nestalo. Skutečnost, že tak stěžovatelé objektivně učinit nemohli (protože se před uplynutím lhůt vady neprojevily nebo nebyly identifikovány), prý nezakládá nárok na náhradu škody podle obecných předpisů, "byť je hranice právního charakteru uplatněných nároků téměř neviditelná". Konečně dodal, že příčina vzniku škody bezpečně zjištěna nebyla.
Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku zamítl dovolání stěžovatelů.
V odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že stěžovatelé zpochybnili jak skutkovou, tak i právní stránku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR souhlasil s tvrzením stěžovatelů, že podmínky odpovědnosti za škodu jsou odlišné od podmínek odpovědnosti za vady a nejsou vzájemně nijak spojeny, takže ani nárok na náhradu škody způsobené v souvislosti s prodejem vadné věci není podmíněn realizací nároků z titulu odpovědnosti za vady a lze jej uplatnit bez ohledu na to, zda nároky z odpovědnosti za vady byly uplatněny včas či nikoliv a zda případně zanikly prekluzí. Tento závěr má však význam pouze v situaci, kdy nárok na náhradu škody vznikl, protože pokud by vůbec nevznikl, nelze řešit otázku eventuálního souběhu neexistujícího nároku s nárokem jiným. V souzené věci prý porušení povinnosti odpůrcem ani jeho příčinná souvislost se vznikem tvrzené škody nebyly prokázány. Již tento závěr údajně obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby; nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací soud se nemůže zabývat dovolacími námitkami podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem za situace, kdy přípustnost dovolání byla založena ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. Proto Nejvyšší soud ČR konstatoval, že pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné řešení právních otázek přípustnosti uvedeného souběhů nároků a že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily jejich základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také jejich právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny, v návaznosti na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Protiústavnost napadených rozsudků spatřují v tom, že obecné soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, neboť prý tvrzení stěžovatelů o zdravotní závadnosti dodaných komponentů rodinného domku nebyla vyvrácena žádným důkazem a naopak byla potvrzena. Stěžovatelé poukazují na jednotlivé důkazy, které obecným soudům předložili (znalecký posudek ing. P., výsledky měření Krajské hygienické stanice v Ostravě, vyjádření Státního zdravotnického ústavu v Praze, vyjádření odpůrce, vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR), z nichž prý vyplývá, že koncentrace formaldehydů nad přípustnou míru byla způsobena právě komponenty předmětného domku. V tom, že obecné soudy považovaly zmíněné důkazy v této věci za nepostačující, spatřují stěžovatelé porušení svého práva na soudní ochranu.
Stěžovatelé dále namítají, že jejich nárok na náhradu škody vznikl a že tento nárok nemohli uplatnit z titulu odpovědnosti za vady. Odpůrce prý uvedl na trh a prodal stěžovatelům zdravotně závadný výrobek, přičemž se jednalo o vady neodstranitelné a právě na odstranění těchto vad stěžovatelé vynaložili příslušné finanční prostředky. Stěžovatelé "nežalovali ani výměnu věci", neboť to nepovažovali v daném případě za smysluplné, a domnívají se, že neuplatnění nároků z odpovědnosti za vady nebrání uplatnění nároků z odpovědnosti za škodu. Výše škody byla údajně dána výší nákladů, nutných k obstarání stejné nebo obdobné věci a k odstranění věci vadné.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním neztotožňoval), popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím však současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se zabýval námitkami stěžovatelů, obsaženými v ústavní stížnosti.
Podstata těchto námitek se týká toho, že obecné soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, neboť prý tvrzení stěžovatelů o zdravotní závadnosti dodaných komponentů předmětného domku nebyla žádným důkazem vyvrácena. K tomu Ústavní soud - v souladu se svojí ustálenou judikaturou - uvádí, že důvodnost ústavní stížnosti by v tomto případě mohla být dána toliko tehdy, jestliže by mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z něho vyvozenými existoval extrémní nesoulad. V souzené věci však Ústavní soud k takovému závěru nedospěl. Obecné soudy v napadených rozsudcích totiž - na základě provedeného dokazování - právem konstatovaly, že hodnoty koncentrace formaldehydu naměřené v dětském a obývacím pokoji sice skutečně překračovaly přípustnou normu, leč že z této skutečnosti (především s ohledem na výsledky měření, provedeného pouze ve dvou pokojích a nikoliv v celém domku, s přihlédnutím k řadě dalších úprav, které stěžovatelé realizovali svépomocí a se zřetelem k tomu, že po demolici domku již nebylo možno zajistit důkaz o tom, ze kterých konkrétních prvků formaldehyd vyzařoval) nebylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti ze strany odpůrce a mezi vznikem tvrzené škody. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé ve své podstatě pouze zpochybňují způsob a výsledky provedeného dokazování, což však Ústavnímu soudu zpravidla přehodnocovat nepřísluší.
Proto Ústavní soud dovozuje, že tato část ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
Jestliže stěžovatelé dále namítají, že jejich nárok na náhradu škody vznikl a že tento nárok nemohli uplatnit z titulu odpovědnosti za vady, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na právní názor Nejvyššího soudu ČR - proti němuž z ústavně právního hlediska nemá žádných námitek - že podmínky odpovědnosti za škodu jsou skutečně odlišné od podmínek odpovědnosti za vady a nejsou vzájemně nijak spojeny ani podmíněny. Podstata souzené věci nicméně spočívá v tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a mezi porušením povinnosti ze strany odpůrce. Nároku stěžovatelů nemohlo být vyhověno právě z tohoto důvodu a nikoliv proto, že neuplatnili nárok z titulu odpovědnosti za vady.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu