ECLI:CZ:US:2001:1.US.638.2000
sp. zn. I. ÚS 638/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti K. F., zastoupeného JUDr. M. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2000, čj. 25 Cdo 1877/2000 - 122, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. 10. 1999, čj. 12 Co 844/98 - 82, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 27. 10. 2000, došla Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2000 a byla upřesněna podáním právní zástupkyně stěžovatele ze dne 10. 1. 2000, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, uvedená v záhlaví tohoto usnesení, a navrhuje jejich zrušení. Je toho názoru, že těmito rozhodnutími bylo zcela neoprávněně zasáhnuto do jeho základního práva, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když mu bylo odmítnuto odvolání do rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, které, podle jeho mínění, podal včas a v zákonné lhůtě.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 18 C 231/96, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11. 1997, čj. 18 C 231/96 - 53, byla zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti v Praze, o Kč 9 000 000,-- z titulu odškodného dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánů státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Tento rozsudek stěžovatel převzal osobně od pošty dne 11. 12. 1997, což potvrdil svým podpisem na doručence. Ačkoli rozsudek obsahuje poučení, podle kterého stěžovatel měl možnost podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení, a to prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě, podal stěžovatel své odvolání ze dne 5. 2. 1998 na poště dne 6. 2. 1998. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 27. 10. 1999, čj. 12 Co 844/98 - 82, odvolání stěžovatele odmítl podle ustanovení
§218 odst. 1a o. s. ř., aniž mohl přezkoumávat věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně. Nejvyšší soud ČR pak svým usnesením ze dne 19. 9. 2000, čj.
25 Cdo 1877/2000 - 122, dovolání stěžovatele zamítl podle ustanovení
§243b odst. 1 část věty před středníkem a odst. 5 o. s. ř. Potvrdil správnost závěru odvolacího soudu, že odvolání žalobce - stěžovatele, podané k poštovní přepravě dne 6. 2. 1998, bylo podáno až po marném uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, tedy opožděně. Žalobce - stěžovatel nedoložil své tvrzení, že písemné odvolání přede dnem 6. 2. 1998 podal, tím méně že je předal poště k přepravě dne 23. 12. 1997.
Ústavní soud k předložené ústavní stížnosti musel konstatovat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zkoumá však, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod). Dle tohoto práva na spravedlivý proces je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v dané věci namítané porušení ústavnosti neshledal. Musel tudíž přisvědčit správnosti závěrů Nejvyššího soudu ČR. Ten se námitkami proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 19. 9. 2000 se s nimi také náležitě vypořádal. Ústavnímu soudu nezbylo než odkázat na toto výstižné odůvodnění Nejvyššího soudu ČR, které se ve svém závěru neliší od závěru, vysloveného soudem druhého stupně, že totiž stěžovatelem podané odvolání ze dne 5. 2. 1998, podané na poště dne 6. 2. 1998 do rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 1997, bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené odvolací lhůty, která končila dnem 29. 12. 1997, tedy opožděně, když žádný doklad o tvrzeném podaném odvolání s dřívějším datem nebyl předložen.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR, jakož i soud odvolací, se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které stěžovatel poukazuje ve své stížnosti.
Proto bylo nutno považovat stížnost za návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Vzhledem k tomu jej soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu